Můj svět fantazie

Vyjdu ze svého domu a vyberu poštu ze schránky. Bydlím na samotě u jedné malé vesničky, kde dřív bydlela má babička. Ne, nebojte, stále žije, ale v domově důchodců. Sama by to tu nezvládla a já jsem často pryč, navíc se tam přestěhovala sama bez mého vědomí. Ale uznávám, že to byl chytrý tah. Jsme tu s Erikem už pár dní. Vzpamatoval se ze svého zážitku celkem rychle. Jen mi vrtá hlavou, proč toho hajného neviděl hned na poprvé. Pokrčím rameny a jdu zpátky do domu. Zrovna se chystám vzít za kliku, když uslyším přijíždět motorku. Pozvednu obočí a otočím se. Před vraty zastaví nablýskaná kráska a dotyčný na té motorce si sundá helmu.

„Bydlí tu prosím vás Simon Novák?“ Mé obočí vyletí ještě výš.

„Záleží na tom, kdo se ptá.“ Prohlédne si mě.

„Potřebuji pomoct.“ Přizná.

„A proč s tím jdete za panem Novákem?“ Podivím se. Kluk se na mě zamračí. Musím říct, že je to fakt pěkný kluk. Černé rozlítané na krátko ostříhané vlasy, hnědé oči, které vás přikovají na místě a malý nosík. A ty rty. Hm…dal bych si říct.

„Protože pan Novák se zabývá duchařinou, ne?“ Zavrčí rozzlobeně. Pozvednu obočí.

„Pojďte dál.“ Kývnu. 

Sleze z motorky, zajistí ji a jde ke mně. Otočím se a zajdu do domu. Odvedu ho do obýváku.

„Posaďte se.“ Udělá to bez řečí a pořád se rozhlíží. Co tu čekal? Všude samé fotky duchů a články o nevysvětlitelných záhadách? Nic takového tu samozřejmě vylepené nemám.

„Tak povídejte.“ Pozvedne obočí.

„Budu mluvit jen s panem Novákem.“ Zavrčí. Uculím se.

„Sedí před Vámi.“

„A jakou mám jistotu, že jste skutečně on?“

„No občanku Vám ukazovat nebudu.“ Utrousím.

„Simone?“ Ozve se z kuchyně.

„V obýváku.“ Křiknu zpátky. Ve dveřích do obýváku se objeví Erik. „Další případ?“

„To nevím, pán mi nechce nic říct, prý chce důkaz, že jsem opravdu já.“ Erik se uchichtne.

„Nebojte se, je to opravdu Simon Novák.“ Kluk kývne a podívá se na mě.

„Pronásleduje mě vyšinutý duch, zkoušeli jsme s ním komunikovat a říct mu, aby odešel, ale nechce. Nejhorší je, že terorizuje i mojí rodinu. Bydlím totiž s rodiči.“ Vysype ze sebe. Chvíli si ho prohlížím. „Vy patříte ke skupině, co si hraje na lovce, že?“

„Nehrajeme si na lovce, používáme komunikátory, detektory teploty a tak, snažíme se prokázat, jestli na tom místě duch opravdu je, nebo to dělá někdo jiný.“ Povzdechnu si.

„Kdy jste si všiml, že vás pronásleduje?“

„No, po návštěvě jednoho domu. Dozvěděli jsme se, že tam straší, tak jsme tam jeli. V tom domě opravdu byli duchové a ne jen jeden.“ „Naštval jste ho něčím?“ Zavrtí hlavou.

„Ne, ale když jsem vešel do jedné místnosti, ozval se z komunikátoru a řekl mé jméno. Vyděsilo mě to.“ Přizná. Přikývnu a mlčky si ho prohlížím.

„O takovém duchovi jsem ještě neslyšel.“ Ozve se Erik.

„Kdyby sis přečetl tu knihu, co jsem ti půjčil, tak bys o něm slyšel. Je hned druhý.“ Klidně mu odpovím. Podívá se na mě.

„Víš, jak je ta kniha tlustá?“

„Tlustá? Tahle patří ještě k těm tenkým.“ Odtuším, vstanu a přejdu ke knihovně. Vytáhnu druhý výtisk a začnu listovat.

„Ano, tady to je.“ Po chvíli hledání najdu dotyčného.

„Vypadá to, že se mu moc líbíš. Byl to ženský hlas, že?“ Kluk přikývne.

„Jo.“ Kývnu.

„Jediné řešení je, ukázat jí, že o ženy nejevíš zájem.“

„Takže když si přivedu kluka, co bude hrát přítele, tak odejde?“ Kývnu.

„Jo, mělo by to zabrat.“

„Tak dobře.“ Povzdechne si po chvíli.

„Tohle se může stát jen mě.“ Zašklebí se a vstane.

„Děkuju.“

„Není za co, hodně štěstí.“ Přikývne, rozloučí se a odjede.

Erik pozvedne obočí a dívá se za ním.

„Tohle tu máš pořád?“ Zavrtím hlavou.

„Ne, většinou jen zavolají.“ Pousměju se.

„Aha.“ Kývne a jde do kuchyně. Jdu za ním.

„Zítra se tam chci jet podívat. Vím, o kterém domě mluvil. Stojí uprostřed lesa.“ Nejistě se na mě podívá.

„Vážně tam chceš jet?“

„Jo, chci zajistit, aby ten duch už nikoho nepronásledoval.“ Vysvětlím mu. Přikývne.

„Tak dobře.“ Odpoví mi dost nejistě. Prohlédnu si ho.

„Ty se bojíš, že?“ Podívá se na mě.

„Vlastně jo. Bojím se, že znovu uvidím ducha v jeho pravé podobě.“ Pohladím ho po rameni.

„Budu tam s tebou, ale zaručit, že ho neuvidíš, ti nedokážu.“

„Já vím.“ Povzdechne si.

„Nějak se s tím poperu.“ Pousměju se a začnu vařit oběd.

„Budu tam s tebou, Eriku, a kdyby něco, vždycky můžeme odejít.“ Přikývne a začne mi pomáhat.

„Ty, Simone, je vás víc?“

„Víc?“ Pozvednu obočí a trochu nechápavě se na něj podívám. „Myslím jako lovců duchů.“

„Aha, jistě, že je nás víc, to si myslíš, že všechno zvládnu pokrýt sám?“ Uchichtnu se.

„Však se s nimi brzy seznámíš.“ Překvapeně se na mě podívá.

„Já myslel, že mě budeš chtít držet mimo.“ Vážně se na něj podívám. „Jsi můj parťák, Eriku, namočil ses do toho minulým případem, od téhle chvíle po tobě půjde každý duch, který tě potká, protože se bude cítit ohrožený. Nemá cenu tě držet mimo.“ Vysvětlím mu to.

„Dobře.“ Pousměje se a odejde do obýváku. Dovařím a najíme se. Umyju nádobí a jdu si zjistit informace o tom domě, abychom byli připraveni, kdyby se něco pokazilo.

Druhý den hned ráno vyjedeme. Erik sedí vedle mě a nejistě se dívá na cestu. Chápu ho, také jsem byl před druhým případem jako na trní, jestli uvidím to, co při prvním. Neslyšně se uchichtnu a trochu se leknu, když mi zazvoní mobil. Zajedu ke krajnici a zvednu to. „Prosím?“

„Ahoj, Mary.“

„Jo, zrovna tam jedu, tak za hoďku tam budu.“

„Dobře, tak zatím ahoj.“ Zavěsím. Erik se na mě podívá.

„Kdo to byl?“

„Marek, čekají před tím domem, sám na něj prý nestačí.“

„Aha.“ Kývne Erik. Pousměju se a opět vyjedu.

„Proč si mu neřekl o mě?“ Zajímá se po chvíli.

„Protože mu nechci kazit překvapení. Myslí si, že jsem studený čumák potom, co umřel můj předešlý parťák.“ Pozvedne obočí. „Proč?“ Uchichtnu se.

„Protože chtěl být mým parťákem on a nejen parťákem. Odmítl jsem ho a ne zrovna jemně.“

„A on ti to nevyčítá?“ Podiví se.

„Ne, spíš si jen povzdechl s tím, že mě jednoho dne zabijou a odešel.“ Erik kývne a už zbytek cesty mlčí. Také mlčím a spíš přemýšlím, jak toho ducha dostat. Ani ne za hodinu zastavím na opuštěné cestě. Erik se napřímí a zvědavě se na mě podívá.

„Zbytek musíme pěšky.“ Ukážu na lesní cestu. Přikývne a vystoupí. Také vystoupím a z kufru vytáhnu všechno vybavení a hlavně amulety. Jeden podám Erikovi. Mlčky si ho pověsí kolem krku. Zamknu auto a s vybavením jdeme k domu. Po několika minutách chůze se začne vynořovat ze stromů. Temný hrozivý patrový dům. Docela rozlehlý. Má jen přízemí a patro, ale tyčí se nad vámi hrozivě jako matka, když jste provedli nějakou lotrovinu. Už na první pohled je jasné, že se tomuto místu vyhýbá každý člověk se zdravím rozumem a my k němu právě míříme. U něj už stojí další tři lovci. „No ne, Simone, tebe jsem neviděl ani nepamatuju.“ Zahaleká na přivítanou jeden a hned se hrne k nám. Obejme mě až heknu.

„Můžeš mě pustit, medvěde? Nemůžu dýchat.“ Upozorním ho. Zasměje se a pustí mě.

„A kdo je tohle?“ Podívá se na Erika.

„To je můj parťák Erik, Eriku tenhle medvěd je Lukáš, za ním napravo, ten s těma černýma dlouhýma vlasama, je Marek, ten, co mi volal, a vedle něj stojí Ríša.“ Představím je. Erik si je začne prohlížet. Nedivím se. Nikdo by do nich neřekl, že to jsou lovci duchů. Ríša spíš vypadá jak prvotřídní model s vypracovaným tělem, dokonalou tvářičkou a krátkýma po ramena dlouhýma vlasama. Marek je naprosto přesný opak. Ten jakoby vypadl z časopisu na dokonalého satanistu. Dlouhé černé vlasy, ostře řezaná tvář, podmalované oči a černé oblečení. Marek pozvedne své obočí.

„Tak přeci nejsi studenej čumák.“ Usměje se.

„Vítej mezi námi, Eriku.“ Obejme ho Lukáš. Erik ho rozpačitě poplácá po zádech. Usměju se a začneme rozestavovat vybavení. Nutno podotknout, že každý má kolem krku amulet.

„Kdo půjde první dovnitř?“ Ozve se Ríša. Všichni se na sebe podíváme. Lukáš si povzdechne.

„Tak půjdu já, ale musí mě Simon jistit.“ Zašklebím se na něj, ale kývnu.

„Dobře, tak jdeme na to.“ Erik se na mě podívá.

„Dejte na sebe pozor, běhá mi z toho mráz po zádech.“ Zašeptá mi. Kývnu.

„Neboj se, tohle neděláme poprvé.“ Přikývne, ale že by vypadal přesvědčeně, to zas ne. Zhluboka se nadechneme a s Lukášem jdeme pomalu dovnitř. Oba máme sebou malou baterku, na krku amulety a srdce v krku. I když to děláte třeba po dvacáté, stejně se bojíte. To je na tom to nejlepší. Zas a znovu překonávat svůj strach. Zhluboka se nadechnu a Lukáš otevře dveře. Kývnu na něj a s rozsvícenou baterkou vejdeme. Jakmile jsme ve vstupní hale, okamžitě se zabouchnou dveře, až oba nadskočíme a začneme se rozhlížet. Všude ticho jako v hrobě a to je na tom to nejhorší. Světlem z baterky těkáme z místa na místo, když zavadíme o nějaký úkaz, který se vznáší nad schodištěm. Oba okamžitě strneme a naše světla vypoví službu. Ochladí se tak, až nám jde pára z úst a klepeme se zimou a nejhorší je to ticho před bouří.