Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. kapitola - Erikův první případ

3. 4. 2016

Vrátím se do Šumperku a odhlásím se z hotelu. Věci si donesu do auta a nasednu.

„Kam teď?“ Ozve se Erik. Lehce pokrčím rameny.

„Projedeme se po venkově.“ Pousměju se a vyjedu. Mlčky projíždíme moravský venkov několik hodin, když mi zazvoní telefon. Zajedu ke krajnici a vezmu ho.

„Prosím?“

„Dobrý den, mluvím prosím s lovcem?“

„To záleží na tom, kdo to chce vědět.“ Utrousím. Hlas se na chvíli odmlčí.

„Promiňte, v lesích u Rychtářova u Vyškova na Moravě mizí lidi.“ Oznámí mi a zavěsí. Zavrtím hlavou a položím ho. Erik se na mě podívá.

„Tohle se stává často?“

„Co máš na mysli?“ Zamručím a na navigaci si nastavuji další náš cíl. „Ten telefonát, ani si nevěděl, kdo to je.“

„Aha, jo, tohle je poměrně často. Vlastně skoro polovina případů je z těhle hlášených.“ Odpovím mu. Přikývne. Pousměju se a vyjedu za dalším případem. Mlčky dojedeme na udané místo a zaparkuju u hlubokého lesa. Erik se otřese.

„Vypadá to tu strašidelně.“ Souhlasně kývnu.

„Jo, a my tam musíme vyrazit.“ Povzdechne si a kývne.

„Neubytujeme se nejdřív?“ Navrhne s nadějí, že to nejspíš trochu oddálí. Zavrtím hlavou.

„Musíme jít co nejdřív. Tady hrozí, že zmizí další člověk.“ Kývne, že rozumí a vystoupí z auta. Také vystoupím a vezmu nějaké vybavení.

„Co to sebou pořád taháš?“

„To je kamera s nočním viděním, nahrávač hlasů a zvuků a tepelný skener.“

„Aha.“ Kývne a pomůže mi s tím. Poděkuju mu a vedu ho nazdařbůh do lesa. Nechá se vést a pozorně se rozhlíží stejně jako já. Po dvou kilometrech bloudění lesem se zastavím. Erik mě dojde a rozhlíží se kolem sebe.

„Co se děje?“

„Slyšíš to?“ Zmateně se na mě podívá a zaposlouchá se.

„Nic neslyším.“

„No právě, do teď byli slyšet ptáci.“ Zamrká a zhluboka se nadechne. „Myslíš, že to je tady?“ Zašeptá. Pokrčím rameny a vytáhnu tepelný skener. Nastavím ho a začnu měřit kolem nás. Chvíli mě pozoruje.

„Tak co?“ Zašeptá, když se zastavím.

„Nic, všude stejná teplota. Jdeme dál.“ Kývne a následuje mě dál. Jasně cítím jeho nervozitu. Pořád se rozhlíží kolem sebe a strachy téměř nedýchá. Také mám strach, i když to na sobě nedávám znát. Ta nervozita se po chvíli přenese i na mě. Roztěkaně se rozhlížím kolem sebe, když dojdeme na jednu mítinu. Zastavím se na kraji a zhluboka nasaju vzduch do plic. Vydechnu obláčky páry. Najednou se tu hrozně ochladilo. Erik se za mnou zimomřivě otřese. Zpozorním a okamžitě kolem sebe změřím teplotu. Citelně klesla a to nejmíň o dvacet stupňů. Když jsme vstoupili do lesa, bylo nejmíň třicet pět stupňů ve stínu, ale teď je nejspíš kolem patnácti. Okamžitě strčím skener Erikovi a sám si vezmu kameru. Ještě nastavím nahrávač zvuků.Mlčky tam stojíme v té zimě už dobrých dvacet minut, když se začnou dít podivné věci. Nejdřív to začne nepřirozenými zvuky, až to trhá uši a pak jakoby na nás začne nalétávat listí a kousky větviček. Erik stojí jako solný sloup a hrozně se třese. Musím ho popadnout a strhnout na zem, když se na nás něco vrhne.

„Utíkej!“ Rozkážu mu a sám za ním běžím. Mlčky spolu doběhneme do části, kde zpívají ptáci. Udýchaně se opřu o kolena a podívám se na Erika. Zhluboka dýchá a snaží se vzpamatovat ze šoku.

„Co to bylo?“ Zašeptá.

„To nevím, musíme jít do místního archivu. Něco se tu muselo stát.“ Přikývne a já zkontroluju vybavení. Naštěstí máme všechno. Vrátíme se zpátky k autu a do notebooku napojím kameru a nahrávač zvuků. Je tam všechno. Celá ta scéna. Ani kamera nezaznamenala tu bytost, ale aspoň víme, co říkali hlasy. Pustím nahrávač a z těch hlasů nás zamrazí.

„Jděte pryč.“ Jen tahle věta se tam opakuje a říkají ji jakoby několik hlasů najednou. Radši to rychle vypnu. Erik se na mě vděčně podívá a otřese se.

„Už toho lituješ?“ Podívám se na něj.

„Ne.“ Zadívá se mi rozhodně do očí. Pokrčím rameny, vypnu notebook a vyjedu do nejbližšího města nebo vesnice.Dojedeme do nejbližší vesnice a zastavím u hostince. Vystoupím a jdu se zeptat na pokoj pro dva. Hostinský mi ho pronajme. Vrátím se tedy zpátky do auta a začnu nosit tašky do pokoje. Erik mi pomůže, i když je na něm vidět, že by nejradši zdrhl. Vrátím se zpátky do výčepu.

„Můžu se zeptat?“ Hostinský přejde ke mně a pozvedne obočí.

„Jistě, o co jde?“

„O ten les a cosi v něm.“ Odpovím mu. Zachmuří se.

„Nelezte tam nebo zmizíte jako všichni ostatní. Nejspíš jsou už mrtvý.“ Přikývnu.

„Stalo se tam něco, že je tak temný?“ Muž za pultem se na mě zamračí. „Že vy jste jeden z těch lovců paranormálna?“ Zavrčí.

„Jsem, ale na mou obhajobu, někdo mi volal, že prý se tam ztrácí lidi.“ Muž se na mě chvíli dívá a pak si jakoby pro sebe kývne.

„Říká se, že tu kdysi žil jeden hajný. Byl hrozně zlí, každého, kdo přišel do části lesa, kterou hlídal, skoro zabil. Několik lidí prý opravdu zabil. Říká se, že ho oběsili v tom jeho lese.“ Převypráví mi místní legendu. Přikývnu.

„Máte tu archiv?“ Zavrtí hlavou.

„Ten je ve městě.“ Přikývnu a podívám se na Erika, který sešel dolů. „Jedeme do města.“ Přikývne a vypadá, že se mu ulevilo, že nemusí zpátky do toho lesa. Nasedneme do auta a vydáme se do nejbližšího většího města. Erik celou cestu mlčí. Nechám ho a poslouchám rádio, které jsem po chvíli ticha pustil. Dojedeme do města a nejbližšího člověka se zeptám na archiv. Nasměruje mě a tak tam dojedu bez bloudění. Zaparkuji a s Erikem se vydáme dovnitř.

„Přejete si?“ Všimne si nás pracovník.

„Ano, dobrý den, chtěl jsem se zeptat na toho hajného, co se oběsil v lese.“ Trochu se usměju. Pozvedne obočí a kývne.

„Pojďte se mnou.“ Přikývnu a jdeme za ním do jeho kanceláře. Ukáže nám, že si máme sednout a také se posadím.

„Tak co vás zajímá?“

„Jestli je to historicky podložené a také ty vraždy, co mu přisuzují.“ Odpovím mu. Přikývne.

„V kronice vesnice opravdu je zaznamenáno, že tam žil v lesích zlí hajný. Už za jeho života zmizelo několik lidí a tak na něj šli královi muži. Prý se to dozvěděl s předstihem a než k němu dorazili, sám se oběsil. Jak tehdy bylo zvykem, sebevrahy nesměli pohřbít do posvěcené půdy, podle kroniky ho nechali tam, kde visel, na pospas osudu a odjeli.“ Převypráví nám to, co je v kronice.

„Takže je možné, že tam straší on se svými oběťmi?“ Přikývne.

„Je to možné.“ Kývnu.

„Kde přesně se oběsil, to nevíte?“ Vytáhne mapu a ukáže nám přibližný okruh, kde by to mohlo být. Vytáhnu svoji a zakreslím si to.

„Moc děkujeme.“ Usměju se, rozloučíme se s ním a odejdeme.

„Kam teď?“ Otočí se na mě Erik.

„No přece na večeři a pojedeme si odpočinout, zítra se do toho pustíme.“ Přikývne.

„Nechceš zavolat tomu knězi?“ Navrhne. Uchichtnu se.

„Ne, to zvládneme sami.“ Pousměju se a jdeme do nejbližší restaurace. Erik se před ní zastaví.

„Víš, já nemám moc peněz.“ V rozpacích se dívá všude možně jen ne na mě. Pousměju se.

„Zvu tě.“ Vezmu ho kolem ramen a jdeme dovnitř. Spolu se najíme a jedeme zpátky do vesnice.Druhý den brzy ráno vyrazíme. Podle navigace dorazím na stejné místo jako včera a zaparkuji. Vystoupím a začnu připravovat vybavení. Erik po chvíli váhání také vystoupí a pomůže mi. Podám mu ochranný amulet. Vezme si ho a pověsí na krk. Také si jeden vezmu a pár další do kapsy. Vezme tepelný skener a nahrávač hlasů a jdeme do lesa. Tentokrát mám sebou i navigaci, abychom věděli, kde přesně jsme. Erik se za mnou vleče a při každém nečekaném zvuku nadskočí. Protočím oči.

„Eriku, je ráno, vidíš, je den.“ Ukážu na sluneční paprsky. Přikývne. „Stejně mám hrozný strach. Nevím, z čeho. Prostě, ve chvíli, kdy jsme sem vlezli, tak to na mě dolehlo.“ Lehce se zamračím a zkontroluji kolem něho vzduch, nic, ani na přístrojích nic. Lehce zavrtím hlavou.

„Tak jsi na tohle dost citlivý.“ Přikývne.

„Chceš jít dál nebo se vrátit?“ Podívám se na něj. Zamračí se na mě. „Nenechám tě v tom. Jdeme.“ Rozhodne. Přikývnu a jdu za ním, abych měl jistotu, že se mu nic nestane. Pomyslnou hranici, kde přebývají duchové, poznáme hned, jakmile k ní dorazíme. Všude je ticho. Podíváme se na sebe a začnu točit na kameru, zatímco jdeme dál. Erik se po půl hodině zastaví. Také se zastavím a podívám se na něj. Opětuje mi pohled a ukáže na detektor teploty. To, co ukazuje, pocítím okamžitě sám. Teplota klesla nejméně o dvacet stupňů. Podívám se na hlasový záznamník, který mlčí. Rozhlédnu se kolem sebe.

„Kdo tu je? To jste vy, pane hajný?“ Nic. Ticho. Erik se začne lehce třást a ukáže naproti sebe na konec mýtiny. Podívám se tam, ale nic nevidím. Napadne mě, jestli Erik není médium.

„Proč tady zabíjíte lidi? Nic vám neudělali.“ Položím další otázku.

„Ničí les.“ Ozve se z reproduktoru hlasového nahrávače. Lehce sebou trhnu.

„A jak to víte?“ Ozvu se a lehce se zamračím.

„Ničí les.“ Ozve se znovu. Podívám se na Erika, ale ten jen strnule kouká před sebe na to místo, které označil. Pustím kameru a ze zadu ho obejmu. Lehce sebou trhne a opře se o mě.

„Proč neodejdete?“ Položím otázku, ale na to nic neřeknou. Erik se po té otázce uvolní, takže nejspíš odešel. Začnu lehce Erikovi třít paže. Naprosto se uvolní.

„V pořádku?“ Přikývne.

„Měli bychom najít jeho tělo, Simone.“ Zašeptá. Přikývnu.

„Já vím. Půjdeme?“

„Jo.“ Kývne tiše. Vezmu si kameru a jdeme dál. Bloudíme po té strašidelné části snad půl dne, než narazíme na obrovský strom skoro uprostřed lesa. Zajímavý je tím, že se z jeho druhé větve houpe kostra. Podíváme se s Erikem na sebe.

„Odříznu ho a pohřbíme ho.“ Přikývne. Podám mu kameru a vylezu na strom, kde ho odříznu. Okamžitě začne poletovat listí. Opatrně slezu a zabalím kosti do deky, kterou mám vždy v batohu. Vezmu balík a jdeme zpátky. Jasně na sobě cítím neviditelné pohledy. Erik lehce sebou trhne a trochu přidá. Nechám ho a přizpůsobím se jeho tempu. Doslova proletí hranicí a běží zpátky k autu. Cítím jeho strach a tak ho nechám. Upřímně, i když je den, také se dost bojím. K autu dojdeme bez nehody. Uložím kosti do kufru i s vybavením a odjedeme do města. Celou cestu mlčíme a Erik se jen dívá z okýnka a ani nedutá. Nechám ho. Dojedeme do města a zeptám se na cestu ke hřbitovu. Nasměrují mě. Dojedu tam bez zbytečného bloudění a jdeme rovnou za správcem. Vyložím mu, co potřebujeme. Chvíli se na nás dívá jak na blázny a pak kývne.

„Dobře, pět tisíc na deset let za hrob.“ Přikývnu. Bez řečí to zaplatím a mlčky se díváme, jak pohřbívají to, co zbylo z toho hajného. Pak se vrátíme zpátky do auta.

„Já ho viděl.“ Zašeptá Erik. Pohladím ho po ruce.

„Zřejmě jsi médium, Eriku. Tohle se ti stalo poprvé?“ Přikývne.

„Jo, tedy vlastně, viděl jsem bráchu.“ Přizná.

„Dobře, zavolám kamarádovi, také je médium. Pomůže ti. Dáme si na pár dní pauzu.“ Přikývne.

„Ty, Simone?“ Podívám se na něj.

„Copak?“

„Odkud bereš peníze?“ Pokrčím rameny.

„Většinou, když vyřeším případ, tak mi přistanou na účtu. Jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď.“ Usměju se na něj.

„Takže mi tam také něco přistane?“

„To nevím, ale když ne, tak ti půlku z toho dnešního dám.“ Usměje se na mě.

„Děkuju.“

„Není za co.“ Pousměju se a jedeme do vesnice pro naše věci. Zaplatím hostinskému a odjedeme z Moravy do relativního bezpečí mého domu. Cestou si ani nevzpomenu na mrtvou nevěstu. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Sasa,27. 4. 2016 11:11

Ďakujem za novú časť, teším sa na pokračovanie. :)

:)

Aky,3. 4. 2016 18:26

Dost zajmavý případ, já bych tam nevkročila, ale copak se to děje mezi nimi?:) těším se na další díl:)