Můj svět fantazie

Po několika hodinách vjedeme konečně do Bělé pod Pradědem a nejdřív se ubytujeme. Samael si vydupe pokoj se mnou a Erikem. Zamračím se na něj, ale mlčím. Nebudu uprostřed případu dělat dusno. Usměje se na mě. Nijak si ho nevšímám, vybalím si a jdeme s klukama okouknout ten hřbitov. Z venku nic moc. Vypadá jako každý normální hřbitov. Ohraničený prostor zdí s velkou kovanou bránou a stavením, ve kterém se ukládají nástroje na údržbu hřbitova. Vejdeme branou dovnitř a to už se proti nám žene hrobník.

„Promiňte pánové, ale hřbitov je momentálně zavřený.“ Podívám se na kluky a ti na mě.

„Můžu se zeptat, proč?“ Ozve se Richard. Hrobník se ošije.

„Protože tu straší.“ Přizná a pak si nás důkladně prohlédne.

„Hele, vy jste tu byli před dvěma týdny a vymítali jste tu.“ Pozná Richarda, Lukáše a Marka.

„Ano, ale není možné, aby tu strašilo za tak krátkou dobu znovu.“ Ozvu se.

„Něco je muselo přitáhnout zpátky.“ Zamyšleně se rozhlédnu. „Můžeme si to tu projít?“ Podívám se na hrobníka.

„Jistě, klidně vám budu dělat průvodce.“ Nabídne se. Kývnu na souhlas, abych ho neurazil, a vyrazíme mezi hroby.

„Je tu nějaký hrob starší dvě stě let?“ Zeptám se hrobníka. Zavrtí hlavou.

„Tenhle hřbitov byl založený před sto padesáti lety, protože kapacita toho starého už nevyhovovala.“ Kývnu.

„To je normální, kde je ten starý hřbitov?“ Zeptám se.

„Je to starý židovský hřbitov, asi uprostřed města. Chráněná památka.“ Přikývnu a podívám se na kluky. Všichni pokrčí rameny. Všechno je tu naprosto normální, tak proč tu zatraceně straší. Zamračím se a mlčky se procházíme po hřbitově.

„Nedá se nic dělat, budeme tu muset rozmístit kamery a senzory, abychom na něco přišli.“ Zavrčí Marek, když dojdeme zpátky k bráně. „Jo, to bude asi nejlepší řešení.“ Přikývnu a podívám se na hrobníka. „Můžete tu být tak kolem osmé? Doneseme si vybavení a pustíme se do práce.“ Souhlasně kývne.

„To můžu. Díky, že jste přijeli.“ Usměje se a odejde po své práci. Podívám se na kluky.

„On nevolal.“ Zavrtím hlavou. Přikývnou.

„Jo, to je vždycky tak. Poděkují ti lidi, co nezavolají.“ Uchichtnu se. „Hlavně, že ten, co volal, nám pošle prachy.“ Mrknu na kluky a jdeme zpátky do hotelu.

„Víš, jak mi to připadá?“ Zašeptá po chvíli Erik, když mu v hotelové jídelně vylíčíme, jak to probíhalo na hřbitově.

„No, povídej.“ Pobídne ho Richard.

„Jako kdyby nás tady chtěli mít jak ti dva démoni, tak i ten anděl.“ Zašeptá tak, abychom to slyšeli jen my. Zamračím se a podívám se na kluky.

„Je to možné. Protože jakmile jsme přijeli domů s tím démonem, tak se najednou rozezvonil telefon s tím hřbitovem.“ Vysvětlím potichu. Všichni kývnou.

„No jo, ale co po nás, potažmo po vás chtěj?“ Zamyslí se Lukáš.

„Jo, tak to je něco, na co jsem ještě nepřišel.“ Ozve se Erik.

„Dokonce jsem se ptal Lucifera, proč nám pomohl s tím domem.“ Všichni se na Erika podíváme. Pokrčí rameny.

„Neřekl nic, jen se záhadně usmál a pokrčil rameny. A Samael se taky jen culí.“ Zavrčí. Hromadně si povzdechneme a uděláme místo na přinesené jídlo.  Pomalu se pustím do té dobroty a přitom přemýšlím. Je to čím dál víc podezřelejší. Ani se mi na ten hřbitov moc nechce. Jako kdyby ti tři věděli něco, co mi ne. Něco plánují s námi a my nevíme co. Jsme jen jejich loutky a figurky na šachovnici. Vždycky jsme byli, ale teď je to o to děsivější, že jsou mezi námi a doslova námi manipulují.

„Co budeme dělat?“ Ozve se Marek. Pokrčím rameny.

„A co se dá v tomhle případě dělat? Nevíme vůbec nic.“ Připomenu mu.

„Takže improvizace?“ Pozvedne obočí Richard.

„Jako vždycky Ríšo, jen si budeme muset dávat většího majzla.“ Odtuším. Kývne a po jídle se rozprchneme do pokojů, abychom si připravili vybavení. Samael se na nás okamžitě podívá, jakmile vejdeme do pokoje.

„Tak jak to vypadá na tom hřbitově?“ Zeptá se, čímž přitáhne i pozornost Lucifera a Michaela, který se do našeho bůh ví, proč na sáčkoval.

„No jak bych to řekl, jako na hřbitově, je tam spousta náhrobků, andělíčků a mrtvol.“ Odtuším. Skoro se urazí, ale jen skoro.

„To vím i bez tebe.“ Zavrčí.

„Na blbou otázku, blbá odpověď.“ Zamrkám vesele a vytahám všechno vybavení. Začneme s Erikem kontrolovat kamery a další vybavení a ti tři na nás zvědavě koukají. Erik si z toho nic nedělá, ale mě to leze na nervy. Samael si toho všimne jako první a vypadá to, že se rozhodl mě vydeptat ještě víc a kouká jen na mě.

„Musíš mi furt čumět pod ruce?“ Vypěním po půl hodině.

„Neříkej, že ti to vadí?“ Zavrní ten neřád démoní. Zavrčím a po další půl hodině vstanu a začnu balit. Zmateně mě pozoruje. Za to Erik se baví královsky, protože ví, že budeme celou noc pryč. Ve tři čtvrtě na osm začnu nosit vybavení do auta. Stejně jako kluci. Ti tři se na nás nalepí a nehnou se od nás až ke hřbitovu. Což znamená, že jsou s námi v autech. Kysele se podívám na Erika a u hřbitova vystoupím. Už nás tam čeká hrobník. Pozdravím ho a začneme nosit vybavení na hřbitov. „Budete potřebovat i domek?“ Kývne ke kůlně. Podíváme se na sebe a pak pomalu kývnu.

„Asi jo, abychom se měli kam schovat.“ Přikývne a podá mi klíče. „Tak já půjdu. Dobrou noc.“ Popřeje nám. Také mu popřejeme a začneme zapojovat kamery a senzory. Stihneme to akorát do chvíle, kdy zapadne slunce. To se stáhneme do domku a mlčky čekáme. Nutno podotknout, že tu jsou s námi i démoni a anděl. Všichni tři napjatí jak špagáty. Erik na mě mrkne, což znamená: ‚Já říkal, že v tom mají prsty.‘ Jen mrknu, že jsem ho viděl a dál pozoruju monitory notebooků, co máme napojené na kamery. Je klid do doby, než odbije zvon půlnoc. Ve chvíli, kdy dozní dvanáctý úder, to začne. Senzory se snad všichni zbláznili, protože pípají všechny najednou a kamery ukazují….anděly s démonama! Samozřejmě stojí proti sobě a snaží se zabít.

„To se mi snad jenom zdá!“ Zavrčím a vyrazím ven. Samael se mě pokusí zadržet, ale stačí jediný můj pohled a s polknutím ustoupí.

„To si snad děláte všichni srandu, ne?!“ Vyletím z domku. Za mnou vyjdou i ostatní, ale o dost opatrněji. Všichni se na mě podívají.

„To si tu svou bitku nemůžete vyřešit mimo prostory hřbitova?!“ Vyjedu na ně. Andělé s démonama se na mě pobaveně podívají. „Nepleť se do toho človíčku.“ Doporučí mi jeden anděl.

„Neříkej mi človíčku, debile. Místo, abychom řešili ducha, co zabíjí lidi, tak se zabýváme Vámi, ty kreténe!“ Zamračí se na mě. Asi za ty urážky, ale seru na něj. Jsem vytočený do běla a nezajímá mě, že bych se do toho plést neměl.

„Říkám ti, nepleť se do toho.“ Zavrčí už naštvaně.

„Tak se přesuňte jinam.“ Zavrčím.

„Nejspíš bychom ho měli poslechnout.“ Špitne Lukáš.

„Neříkej, že se ho bojíš, Lukyne. Ty, co se nebojí ani nejnasranějšího ducha.“ Ušklíbnu se.

„A vy, máte minutu na to, abyste zmizeli, nebo vás vymítím!“ Ukážu prstem na tu sebranku a jdu povypínat senzory. Už se na mě chtějí nejspíš vztekle vrhnout, když z domku vyjdou ti tři.

„O jaké duše bojujete?“ Ozve se Michael. Podívají se na něj a pokrčí rameny.

„O ty dva.“ Ukážou na mě a Erika.

„Tak to bojujete zbytečně.“ Odtuší Lucifer vesele. Jeden démon se na mě podívá a pak zpátky na Lucifera.

„Samael? Ale ten nevystrčil paty z pekla několik staletí.“

„Tak už jo.“ Zavrní samolibě Samael. Podívám se na toho samolibého idiota.

„Ty drž hubu, nebo poletíš přímím expresem zpátky!“ Vyjedu na něj. Všichni se uchichtnou.

„Myslím, že se s nimi nudit nebudeš, Samaeli.“

„To víš, že ne, proto jsem si je taky vybral, Kreone.“ Zavrní. Vypnu senzory a podívám se na ně.

„Vy jste ještě tady?“ Pozvednu obočí. Všichni pokrčí rameny. „Michaeli, ty to tak necháš?“ Ozve se jeden z andělů. Pokrčí rameny. „A co mám dělat? Už si je označkoval, navíc Simon mu dá dost zabrat, takže to je jeho trest za to, že se odvážil z pekla.“ Skoro zavrní. Dostanu tik do oka. Už chci něco říct, když mou pozornost upoutá jedna z kamer. Všichni se na mě podívají, protože očekávali, že budu prskat, a já zatím koukám na kameru naprosto zamrzlí v pohybu. „Simone?“ Osloví mě opatrně Erik.

„No, ty vole, my jsme pitomci.“ Zašeptám. Všichni se na mě zmateně dívají.

„Kdo by mohl strašit na vyčištěném hřbitově, kde všechny duchové jsou už na druhé straně?“ Zeptám se kluků. Zmateně pokrčí rameny. „Nevíme?“ Opatrně odpoví Marek.

„Ty nevíš? Tohle se přece už jednou stalo, ale byl to dům. Říkal si mi o tom, vůbec jste si nevěděli rady, dokud jste nepovolali kněze.“ Nastíním jim. Richard se plácne do čela.

„No, my jsme pitomci. Před týdnem se tu stala bouračka. Zemřela při ní řidička, co to způsobila.“

„Proto tu straší, ona to způsobila a nemůže dojít klidu?“ Zmateně se na nás podívá Michael. Kývnu.

„No jo, ale budeme potřebovat kněze.“ Ozve se Lukáš a podrbe se na hlavě.

„Není třeba.“ Vloží se do toho Lucifer. Když se na něj všichni podíváme, pokrčí rameny.

„Máte tu přece Michaela.“ Zazubí se. Podívám se na anděla a pozvednu obočí.

„A umí to vůbec?“ Rýpnu si. Michael si jen odfrkne a začne odříkávat obřad. Po půl hodině je konec, a tak začneme balit vybavení. Všichni andělé a démoni nám pomůžou a zmizí. Kromě těch tří k mé neskonalé smůle. Zašklebím se a odneseme to všechno do auta. S klukama se domluvíme a oni odjedou. Michael s démonama se na nás zmateně podívají.

„Kam jeli?“

„Na další případ.“ Odtuší Erik.

„Myslel jsem, že děláte všichni spolu.“ Zamyšleně prohodí Michael. Zavrtím hlavou.

„Ne, je toho tolik, že kdybychom se nerozdělili, tak to celé nepokryjeme. Navíc, na něco opravdu stačí jen jeden nebo dva.“ Pokrčím rameny a vrátím se do domku.

„Proč nejdeme do hotelu?“ Prohodí Samael.

„Protože už mají zamčené dveře.“ Protočí oči Erik a posadí se ke mně. Udělám si pohodlí a zavřu oči. Ještě chvíli slyším ty tři, jak se baví a pak je klid. Ráno v šest nás vzbudí hrobník. Předám mu klíče, řeknu mu, že je vše hotové a jedeme do města. Mlčky se najíme v rychlém občerstvení a v rozumnou dobu si jdeme na hotel zabalit a odhlásit se. Zaplatím za pokoje a nasedneme do auta. Ty tři se rozvalili na zadním sedadle. Jen protočím oči a jedu domů.

„Chcete někde vyhodit?“ Kouknu se ve zpětném zrcátku na Michaela. Zavrtí hlavou.

„Jestli nevadí, tak bych vás rád poznal. Máte zajímavou práci.“ Nadšeně zahlaholí. Podívám se na Erika, který se úspěšně zakrýt smích a zavrčím. To jsem to dopracoval. Mám na krku dva démony a anděla.