Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1. kapitola - seznámení

20. 2. 2016

Dostane se mi opět zprávy, že na Moravě u Šumperska straší. Povzdechnu si, sbalím si nějaké věci a vyjedu. Abyste chápali, jsem lovec duchů. Jmenuji se Simon a momentálně pracuji sám. Měl jsem parťáka, ale minulý rok ho zabil vlkodlak. No nedivte se, i takové stvůry existují. Ale většinou nás volají na duchy. Což je i tenhle případ. Zde v České republice je hodně míst, kde někoho zabili. To stačí, aby tam jeho duch zůstal a strašil. No nic, když budu na Moravě, rovnou se zajedu podívat k Devíti křížům. Sice si o kousek zajedu, ale nevadí mi to. Ta pověst o mrtvé nevěstě mě nenechává spát. Ani nevím proč. Přijde mi, jako kdybych tu dívku znal a miloval. Což je holý nesmysl, protože se to odehrálo před několika staletími.

 Sjedu z dálnice a zabočím do města. Chvíli hledám nějaké ubytování, než najdu Penzion G. Zaparkuji a jdu se ubytovat na tři dny s tím, že to možná prodloužím. Zapíšu se, vezmu si klíče od pokoje a jdu si nanosit věci. Pak už jen zkoumám, kdo mi to psal. Tohle číslo mi psalo několikrát a vždycky se z toho vyklubal dost těžký případ. Nejspíš nějaký nadšenec. Ale v tom případě, proč to nevyřešil sám? Nejsem jediný lovec duchů tady, ale jsem jediný, kdo se tím defakto živý. Lehce si povzdechnu a trochu nadskočím, když mi zazvoní telefon v ruce. Další zpráva. Píše mi, že se sejdeme ve Velkých Losinách ve Smaragdové čajovně. Povzdechnu si, vezmu si nějaké věci a jedu do přilehlého lázeňského města, které je proslulé upalováním čarodějnic.

Zaparkuji na veřejném parkovišti a zaplatím si dvě hodiny, pak jdu podle navigace do té čajovny. Tohle je poprvé, co se semnou chce někdo takhle setkat. Většinou mi napíšou, kde straší a já si to vyšetřím sám. Že by lovec amatér? Pokrčím rameny a vejdu do čajovny. Rozhlédnu se kolem sebe a posadím se ke stolku v rohu tak, abych měl přehled o všem. Po chvíli ke mně přijde servírka.

„Co si dáte?“ Zamyšleně se podívám na nápojový lístek.

„Zelený čaj, prosím.“ Servírka si to zapíše a odběhne. Za pět minut mi to donese, nechá tam lístek a odejde. Naleju si z konvičky do šálku a mlčky popíjím. Sedím tu už dobrých dvacet minut, než do čajovny vejde mladý muž kolem dvacítky.

Rozhlédne se po čajovně a zamíří ke mně. Lehce se zamračím. Má delší černé vlasy, na temeni sepnuté do menšího culíku, aby mu nepadali do očí, čokoládové oči a krásné plné rty snad stvořené k líbání. Zamrkám a zavrtím nad sebou hlavou. Na vysportované postavě má černou lehkou bundu, pod ní krémové triko a džíny, co snad pamatovali i lepší časy. Na zádech má batoh.

„Simon Novák?“ Kývnu.

„To jsem, ale kdo jsi ty a proč jsme tady?“ Pousměje se a posadí se. „Jsem Erik Studený. Vlastně jsem tak trochu blázen do nadpřirozena. V jistých kruzích se opakuje Vaše jméno. Zřejmě jste opravdový odborník a já chci znát Váš názor.“

„Názor na co?“ Pozvednu obočí a znovu se napiji.

„Znáte pověst o upálených čarodějnicích tady ve městě?“

„Znám.“

„Mám důvod se domnívat, že tu bloudí duše těch nešťastnic.“ Pozvednu obočí, takže amatér, jak jsem se domníval.

„A k čemu potřebujete mě?“ Ošije se.

„No, víte, rád bych vám pomáhal. Od jisté osoby vím, že už několik měsíců pracujete sám.“ Aha, tak o tohle mu jde.

„Proč?“ Zmateně zamrká.

„Proč co?“

„Proč mi chceš pomáhat a riskovat život?“ Upřesním.

Chvíli si mě prohlíží.

„Protože mi duch zabil bratra. Bylo to kvalifikované jako sebevražda, ale já vím, co jsem viděl. Nedokázal jsem tomu zabránit. Ale vy ano, vy tomu zabránit dokážete, chci to umět.“ Jen pozvednu obočí. Tohle se stává velmi často a ten dotyčný po několika incidentech, které se mnou prožije, zas odejde do ústraní, aby žil v klidu a nevědomí.

„Proč, aby ses mohl pomstít?“ Zavrtí hlavou.

„Ne, aby už neumírali lidé.“ Zašeptá. Kývnu.

„Dobře, stejně si myslím, že po pár dnech, co prožiješ s duchama a různýma příšerkama zas odejdeš. Tak co máš?“ Jen se usměje.

„Jedna chudá stařena ukradla hostii, tím to všechno začalo, potom, co ji chytili, sem pozvali dost krutého inkvizitora a začali kruté a krvavé výslechy a upalování na hranici. Často se prý z hraničního vršku ozývá nářek a sténání a v mučírně taky.“  Pokývám hlavou a pomalu dopiju čaj. „To není nic strašného, takových míst je spousta. Horší by bylo, kdyby zabíjeli. Což se ještě nestalo, že?“ Erik si mě chvíli prohlíží a pak se začne přehrabovat v batohu. Na světlo vytáhne nějakou knihu. Ve chvíli, kdy ji otevře, poznám zápisník. Je hustě popsaný.

„Nechcete se tam nejdřív podívat? Mučírna je turistům zpřístupněná.“ Kývnu.

„Tak dobře.“ Mávnu na servírku a zaplatím.

Dovede mě, jak jsem očekával na hlavní náměstí. Odkud mě pak vede nejspíš na radnici. Zaplatíme směšný poplatek padesáti korun a jsme vpuštěni do mučírny. Rozhlédnu se. Všude samé mučící nástroje. Otřesu se. Nemám je rád.

„Dobrý den, vítejte ve zdejší mučírně.“ Ozve se z rohu místnosti. Podívám se tam. K nám míří vysoký muž s jmenovkou.

„Dobrý den.“ Pozdravím ho slušně.

„Budete si přát nějaký výklad k prohlídce?“ Podívám se na Erika, který pokrčí rameny, a tak kývnu.

„Zaslechl jsem, že prý se tu dějí nevysvětlitelné věci.“ Nadhodím. Průvodce se pousměje.

„Ano, nemůžeme to tu za boha vytopit a sem tam se pohne nějaký mučící nástroj. Na kameře je v noci vidět jako kdyby byl někdo na těch nástrojích opravdu mučen.“ Pozvednu obočí.

„Mohl bych ty záznamy vidět?“

„Jistě, po prohlídce.“ Usměje se. Přikývnu a jdeme za ním. Jeho výklad poslouchám jen na půl a spíš si důkladněji prohlížím nástroje. Nevím, co jsem čekal. Snad že se nějaký pohne. Ale nic se za mé přítomnosti neděje.

Dojdeme na konec a průvodce nás zavede do technické místnosti, kde nám ukáže záznamy. Hned na prvním se začne posouvat natahovací lavice, na dalším zas někdo úpí u španělské boty a tak to jde dál snad u každého mučícího nástroje.

„Promiňte, že se ptám, ale vy jste lovci duchů?“ Vyruší mě z přemýšlení průvodce. Přikývnu.

„Ano, omlouvám se, že jsem sem tak vpadl.“ Pousměje se.

„To nic, vlastně vás šéf chtěl už volat, ale nevěděl, kde sehnat kontakt.“ Přikývnu.

„Zavoláte ho?“ Okamžitě odběhne a já se podívám na Erika, který mě pozoruje.

„Měl si pravdu.“ Povzdechnu si. Usměje se na mě.

„Vypadá to, že nejsou nebezpeční.“ Kývne k obrazovce.

„To nikdy nevíš, může se jim přestat líbit pozornost a začnou útočit.“  Lehce se zamračí a už chce něco říct, když v tom přijde průvodce ještě s jedním pánem. Je menší, plešatý, zřejmě kolem padesátky a má trochu uštvané oči.

„Dobrý den.“ Pozdravím ho.

„Dobrý den.“ Opětuje trochu unaveně pozdrav.

„Už jsme vás chtěli kvůli těmhle incidentům kontaktovat. Hledal jsem na internetu kontakt na vás a žádný jsem nenašel.“ Povzdechne si.

„Ani mě to nepřekvapuje. Tohle se dozvíte jen v jistých kruzích, kam jste zřejmě nezavítal. Každopádně jsem tu a pomohu vám, pokud ještě chcete.“ Usměje se.

„Samozřejmě, že chceme. Uděláme všechno, co budete chtít.“

„Chci jen jedno, abyste nás tu zamkli přes noc. Dojedu si pro vybavení a tak za dvě hodiny přijedu.“ Průvodce kývne.

„To není problém, za dvě hodiny stejně zavíráme.“ Šéf kývne.

„Tak za dvě hodiny.“

Vyjdeme z mučírny a zamířím rovnou k autu. Erik jde se mnou.

„Mám jet s tebou a pomoct ti?“ Zastavím se a podívám se na něj. „Opravdu to myslíš vážně, že mi chceš pomáhat?“ Povzdechne si. „Samozřejmě, že jo. To nebyl vtip.“ Zamračí se.

„Víš, můj parťák to před rokem dost odnesl, když jsme chytali vlkodlaka. Nechci, abys to také odnesl.“ Vysvětlím mu. Zavrtí hlavou.

„Neboj se o mě a pojď nebo to nestihneme.“ Lehce se na něj zamračím, ale pokračuji k autu. Já se přece o něj nebojím, jen nechci, aby zemřel někdo další. Zavrčím v duchu a odemknu auto. Počkám, až nasedne, a vyjedu do Šumperka. Ani ne za půl hodiny jsem u svého hotelu. Nutno podotknout, že jsem jel značně rychle. Erik se celou cestu podivně culil. Vystoupím a jdeme ke mně do pokoje pro vybavení. Jelikož jsme dva, tak to vezmeme na jeden zátah a jedeme zpátky do Velkých Losin.

Tentokrát dojedu až k městské mučírně a odneseme vybavení dolů. Průvodce nám pomůže, tak to máme celkem rychle i postavené. Domluvím se s ním a zajedu zaparkovat na hlídané parkoviště. Cestou zpátky vezmu v rychlém občerstvení třikrát plný talíř a odnesu to do mučírny. Průvodce totiž chce být u toho, takže nebudu hlídat jednoho, ale hned dva zelenáče. Koho já jenom nasral, to fakt nevím. Povzdechnu si a vlezu do vchodu. Zkontroluji přístroje a vlezu k těm dvěma do technické místnosti. Postavím jídlo na stolek a posadím se k nim. Dívají se na obrazovky od kamer, které tam mají rozmístěné normálně.

„Ještě je brzy, přinesl jsem večeři.“ Oba se na mě zaskočeně podívají. „Děkuju.“ Vzpamatuje se Erik.

„Kolik stál jeden? Zaplatím Vám to.“ Kývnu a řeknu mu cenu. Okamžitě mi dá peníze a vezme si jedno k sobě. Průvodce udělá to samé. Spolu se najíme.

„Začne to tak kolem půlnoci. Klidně se prospěte, budu hlídat.“ Průvodce přikývne a natáhne si na židli nohy. Erik se na mě podívá.

„Jak dlouho tohle děláte?“

„Deset let. Od patnácti.“ Odpovím mu tiše.

„Tak brzy? Co byl ten spouštěč?“

„Začal se mi zdát jeden konkrétní sen a navíc mi upír zabil rodinu.“ „Takže, každý kdo začne s tímhle, tak něco takového zažil, že?“ Přikývnu.

„Většinou to tak bývá.“

„Proč?“ Zmateně se na něj podívám.

„Proč co?“

„Proč to tak bývá?“

„To je stejné jako u tebe, chtějí chránit ty, co žijí v nevědomosti.“ Přikývne a zadívá se na obrazovku.

„Míváte noční můry?“

„Hodně často, už jsem si na ně i zvykl.“ Uchichtnu se a také se zadívám na obrazovku.

Jak jsem předpokládal, dít se něco začne až kolem půlnoci. Probudím průvodce a díváme se na obrazovky. Skoro každý mučící nástroj se začne hýbat, občas je slyšet sten a naříkání. Dokonce se objeví i kouř jakoby od uhašeného ohně. Tohle se děje až do ranních hodin. Počkáme ještě půl hodiny, a když se opravdu už nic nepohne, jdeme pro přístroje. Napojím všechno do notebooku a začneme všechno vyhodnocovat.

„Podívejte, když se to začalo všechno dít, prudce klesla teplota skoro až k nule. Muselo jich být opravdu hodně.“ Průvodce se otřese.

„Co budeme dělat?“ Zamyslím se.

„Myslím, že by pomohlo vysvěcení, i když nevím, jak na to budou reagovat, přeci jenom, mučili je tu kněží.“ Průvodce kývne.

„Zajdu za místním knězem. Určitě nám pomůže.“ Přikývnu a podívám se na své kamery. Záznamy jsou stejné, jako na těch bezpečnostních, akorát tam mám ještě tepelnou stopu. Je to opravdu dost strašidelné.

Průvodce se vrátí za hodinu.

„Tak nám nepomůže.“ Zachmuřeně.

„Tušil jsem to.“ Ušklíbnu se.

„Tihle místní se nechtějí zaplést do něčeho nebezpečného.“

„Ale co budeme dělat?“ Ozve se Erik. Vezmu telefon a naťukám kód, abych ho odemkl. Najdu si svého známého kněze a zavolám mu. Zvedne mi to hned na první zazvonění.

„Nazdárek Sime, copak se děje?“

„Ahoj, proč myslíš, že se něco děje.“ Udiveně mu odpovím.

„Protože voláš, jen když potřebuješ vymítání nebo posvěcení.“ Uchichtne se.

„Aha, no..jedno posvěcení bych potřeboval. Jsem ve Velkých Losinách v místní mučírně.“ Vysvětlím mu.

„Jo, o té vím. Jsem kousek od vás, tak do hodinu tam budu.“

„Dobře, budeme tě čekat.“ Rozloučím se s ním a zavěsím.

„Hotovo, kněz je zařízený.“ Zamručím a jdu do auta pro nějaké amulety, které budou potřeba. Erik jde za mnou.

„To máte zasvěcené kněze?“ Zavrtím hlavou.

„Jen jednoho. Poltergaist mu zabil sestru. Pomáhal jsem se mu s tím vyrovnat. Od té doby mi pomáhá, když potřebujeme posvěcení nebo vymítání.“ Přikývne a jde jinam. V autě vezmu připravené amulety od kněžky a vrátím se do mučírny. Průvodce už tam není, ale je tam jeho šéf, který se na mě usměje.

„Dobré ráno, poslal jsem Michala se vyspat. Říkal, že přijede kněz.“ Přikývnu.

„Jo, za půl hodiny by tu měl být.“ Souhlasně kývne.

„Až přijede, klepněte prosím na mě. Budu ve své kanceláři.“ Ukáže na poslední dveře na chodbě. Kývnu a podívám se na Erika. Zvedne tašku plnou jídla. Pousměju se a v technické místnosti mu dám peníze. Poděkuje a hladově se do toho pustí, stejně jako já.

Kněz přijede přesně za hodinu. Pošlu erika za tím šéfem a jdu za knězem. „Ahoj.“ Usměju se a obejmu ho. Opětuje mi objetí.

„Ahoj, tak rád tě zase vidím. Jak se máš?“

„Víš, že po smrti Sala jsou sny horší. Pořád se opakuje jedno a to samé. Nevím, co to je.“ Přikývne.

„Minulost.“ Odtuší.

„Myslíš, že jsem jako byl v minulosti gay a můj milenec chtěl zabít všechny mé příbuzné, abychom se vzali?“ Udiveně na něj kouknu. Zasměje se.

„A nemyslíš si tak náhodou, že jsi byl žena?“ Zavrčím na něj.

„Tohle neříkej ani v legraci!“ Znovu se zasměje.

„No nic, tak mi to tu pojď ukázat.“ Kývnu a odvedu ho do mučírny. Otřese se už při vstupu.

„Tahle místa nemám rád.“ Kývnu.

„Já také ne, ale je to součást historie.“ Ušklíbne se a rozhlédne se kolem. „Máš amulety?“ Jeden vytáhnu z kapsy a podám mu ho.

„Máš taky?“ Souhlasně kývnu a ukážu mu ho.

„Nasaď si ho.“ Odtuší. Ušklíbnu se, ale udělám to. Kývne na mě a začne s vymítáním.

No, řeknu vám, že je to fakt hrozná podívaná. I když to nevidím poprvé, stejně mě to pokaždé trochu vyděsí. Začnou se totiž třást světla. Kousek od nás praskne žárovka až sebou trhnu. Kněz se tím nenechá vyvést z míry a pokračuje v modlitbách. Najednou se začnou třást všechny mučící nástroje a ozve se kvílení a hrozný křik. Trvá to dobrých pár minut, než to přestane. Kněz ještě obejde všechny nástroje a každý posvětí posvěcenou vodou. Pak se rozloučí a odejde. Zajdu do technické místnosti a kývnu na šéfa.

„Hotovo.“ Usměje se a začne mi hrozně děkovat, pak mi podá šek. Vezmu si ho, rozloučím se s ním a s Erikem pobereme zbytek vybavení.

Venku ho naložíme do auta.

„Takže, kam teď pojedeme?“ Překvapeně se na něj podívám.

„Opravdu chceš jezdit se mnou?“ Erik se usměje a kývne.

„To je tutovka, jinak bych vám ani nepsal.“

„Tak si nastup.“ Utrousím. Hrozně krásně se na mě usměje a nastoupí si do auta. Posadím se za volant a vyjedu.

„Tykej mi.“ Utrousím. Zasměje se. Jen se pousměju a jedu do dalšího města.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

Aky,20. 2. 2016 15:56

moc pěkné, já sice nadpřirozeno miluji, ale radši o tom čtu než, abych byla přítomna něčemu takovému :D ty kdo to dělají fakt obdivuji... hmm už se moc těším na pokračování