Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


9. kapitola

16. 3. 2014

Probudí mě Kron svými polibky. Usměju se na něj a také ho políbím.

„Dobré ráno.“ Zavrním a přitulí se ke mně.

„Dobré ráno.“ Obejmu ho.

„Zlato?“ Začne po chvíli ticha.

„Ano?“ Pozvednu obočí.

„Nešli bychom se někam podívat?“ Podívá se na mě dokonalýma očima štěněte. Zasměju se.

„Půjdeme.“ Políbím ho a vstanu. Okamžitě také vyskočí z postele a rychle se oblékne. Pak mě za ruku táhne do kuchyně. Vezmu si z lednice krev a dívám se, jak si dělá jídlo. Začnu upíjet teprve, až si Kron sedne a začne jíst. Po jídle ho vezmu za ruku a vedu ven. Tam teprve zjistím, že tu je pouť. Kron nadšeně zavýskne a už mě táhne ke kolotočům. Protočím oči, ale nechám se táhnout. Vůbec nechápu, co na tom vidí. S povzdechem koupím lístky a posadím se za něj. Když se to rozjede, Kron se nadšeně usmívá a výská. V té chvíli mi připomíná malé dítě. Ale jsem rád, že je šťastný. Usměju se a jen, co to zastaví, už mě táhne na další. Prolezeme úplně všechno a nakonec se zastavíme na střelnici.

„Lásko, vystřelíš mi to?“ Ukáže na obrovského medvěda se srdíčkem v packách a koukne se na mě s tím svým štěněčím pohledem, pod kterým taji jak sníh na slunci.

„Dobře.“ Povzdechnu si a koupím sadu broků. Nabiji si vzduchovku a sestřelím ho na tři broky. Ještě mi dva zbývají tak mu sestřelím dvě růže. Vezme si to všechno od prodavače a nadšeně mě políbí. Oplatím mu polibek a vezmu ho za ruku.

„Nepůjdeme se jen tak projít?“ Usměju se. Přikývne a nechá mě, abych ho vedl. Zavedu ho do jednoho parku a posadím se s ním na lavičku. Opře se o mě a dívá se po okolí.

„Lásko?“ Začnu opatrně.

„Ano?“ Otočí se na mě.

„Chtěl jsem se zeptat, jak to je, když se démoní princ s někým vyspí.“ Pohladím ho.

„Aha.“ Odtuší.

„Záleží na tom, jestli o tom ví král nebo ne.“

„Nechápu.“ Zamračím se.

„No, když o tom ví král tak se nic nestane, ale pokud to neví tak ten, s kým se vyspal, je od té doby jeho manžel nebo manželka.“

„A když to ví král tak se mohou normálně vzít?“ Přikývne.

„Děkuju, lásko.“ Usměju se a políbím ho. Podezřívavě se na mě podívá.

„Co máš za lubem?“ Zářivě se na něj usměju.

„Nic.“

„Nic?“ Pozvedne obočí.

„Fakt nic.“ Políbím ho.

„Dobře. Budu ti věřit.“ Usměje se a oplatí mi polibek. Obejmu ho a spolu se díváme na hvězdy.

„Jsou krásné, že?“ Zašeptá Kron.

„Ano, to jsou.“ Pousměju se.

„Zajímalo by mě, jestli se souhvězdí za tu dobu, co žiješ, změnila?“ Zeptá se tiše.

„Moc ne. Pořád jsou stejná. To jen pohled na ně se mění.“ Přikývne.

„Jaký pohled měli ve tvé době?“ Zvědavě se na mě podívá.

„Věřili, že je v nich zapsaná naše budoucnost. Hodně národů tomu věřilo.“ Políbím ho do vlasů. Přikývne.

„A dneska?“

„Dnes? Teď k nim lítají a snaží se najít na nich nějaký život. Jenže zapomínají, že ne každý tvor potřebuje k životu stejné podmínky. Hledají jen ty, na kterých by přežili sami.“ Usměje se na mě a políbí mě.

„Nepůjdeme domů?“ Zavrní.

„Proč ne. Zítra tě představím jednomu samuraji.“ Navnadím ho. Nadšeně se na mě podívá.

„A proč ne dneska?“ Zakňourá.

„Protože je už dost pozdě.“ Vstanu a vytáhnu ho na nohy. Obejmu ho kolem pasu a odvedu domů. Kron si v pokoji dá medvěda do postele, papírové růže položí na stolek a jde se najíst. Usměju se a lehnu si zatím do postele. Za chvíli už bude svítat a na mě únava dopadá víc a víc. Ležím asi půl hodiny a pomalu se propadám do spánku, když do pokoje vletí Kron jak hurikán a začne se mnou třást. Probudím se a zmateně se na něj podívám.

„Co se děje?“

„Co se děje?“ Zavrčí skoro nepříčetně.

„Jak se takhle můžeš ptát? Co dělá můj bratr v tvém vězení?“ Zaprská vztekle. Hodně pomalu mi začne docházet co řekl. Zamračím se na něho.

„Co si dělal ve vězení?“ Trochu znejistí.

„Zabloudil jsem.“ Špitne provinile, ale pak se na mě podívá s dalším vražedným pohledem.

„Tak odpovíš mi?“ Prskne.

„Odpovím. Strčím ho do postele prvnímu upírovi, který nás navštíví.“ Kron zalapá po dechu.

„To nemyslíš vážně!“ Zaječí až se otřesou okna.

„Myslím.“ Klidně mu odpovím a vstanu.

„Půjdu si lehnout do rakve a varuji tě, jestli ho tam zítra nenajdu tak si mě nepřej.“ Zavrčím mu do ucha. Jen se na mě podívá nečitelným pohledem a pak ho ode mě odvrátí. Zajistím pokoj, aby už nikam nemohl, a jdu si lehnout do skryté místnosti do rakve. Ještě slyším jak se Kron vzteká než zavřu víko a zaplaví mě ticho. Spokojeně zavřu oči a během chvíle spím. Probudí mě odsouvání víka mé rakve. Strnu a tiše poslouchám dech neznámého. Kdo to k sakru může být? Ani Kron neví, kde je má tajná místnost. Pootevřu oči a čekám až konečně odtáhne víko. Trochu se mi uleví, když spatřím Krona. Už chci promluvit, když mi dá prst na ústa, a vleze si ke mně.

„Děje se něco?“ Zašeptám mu do ucha. Kývne.

„Jsou tu otcovi vojáci. Hledají nás.“ Špitne mi do ucha. Zamračím se a kývnu. Obejmu ho a posílím svůj sluch, abych je slyšel.

„Hledají i tvého bratra?“ Zašeptám. Přikývne. Uculím se.

„To asi neví, že do žaláře se dostanou jen majitelé domu.“ Špitnu mu do ucha a olíznu mu ho. Tiše vzdychnu a víc se ke mně přitiskne.

„Mám strach.“ Zašeptá. Konejšivě ho pohladím a zesílím stisk, aby věděl, že tu jsem s ním.

„Jak si našel mou rakev?“ Zeptám se tiše na to, co mě zajímá. Opatrně se na mě podívá.

„Sledoval jsem tě.“ Přizná. Políbím ho.

„Dobře.“ Usměje se na mě a už chce něco říct. Rychle mu zacpu ústa rukou a dám si prst na rty. Slyším je za dveřmi jak se snaží najít tajnou místnost. Nepodaří se jim to. Místo toho se otevřou padací dveře a oni slítnou do mučírny. Teprve potom sundám ruku z jeho pusy a políbím ho. Oplatí mi polibek a zvědavě se na mě podívá.

„Kde jsou?“ Uculím se a rozverně na něj mrknu.

„V mučírně.“ Zakaboní se.

„Říkal si, že se do sklepa nedostanou.“ Zasměju se.

„Oni sami ze své vůle ne.“ Přikývnu a odkryji víko rakve. Vylezu z ní a pomůžu Kronovi.

„Ty tu máš pasti?“

„Samozřejmě, že mám. Musel jsem se nějak chránit proti vetřelcům.“ Mrknu na něj a vyjdu z tajné místnosti.

„Lásko, jdu si s nimi promluvit. Jdi se zatím najíst.“ Nafučeně se na mě podívá.

„Proč nemůžu být u výslechu?“

„Protože to nebude hezká podívaná. Jdi se najíst a bez debat.“ Přivřu oči.

„To mě nezajímá, chci být u toho.“ Prskne vztekle.

„Žádný takoví, jdi se najíst.“ Hláskuji mu to jako malému dítěti. Bouchne do mě pěstičkou.

„Chci být u toho.“ Trvá si na svém. Povzdechnu si, přitáhnu si ho do náruče a políbím. Omámeně mi polibek opětuje.

„Jdi se najíst, lásko.“ Zašeptám mu do ouška.

„A nejdu.“ Dupne si. Bohužel dupne na mou nohu. Skučivě zanaříkám.

„To byla moje noha.“ Tvrdohlavě se na mě podívá.

„To mě nezajímá. Budu u toho, jinak tě nebude bolet jen noha.“ Zavrčí. S pozvednutým obočím se na něj podívá.

„Zkus to a nejmíň dvacet let se mnou nic nebude.“ Zděšeně se na mě podívá.

„To nemyslíš vážně?!“ Spokojený kývnu. Mám ho tam, kde jsem ho chtěl mít.

„Myslím.“ Chytne se za hlavu a kouká na mě štěněčím pohledem. Zavrtím hlavou.

„Ne. Mazej se najíst, za chvíli za tebou dojdu.“ Nafučeně mi znovu dupne na nohu a se zvednutou hlavou odejde. Vítězně se usměju a jdu do mučírny. Cestou se ještě stavím v kuchyni pro krev. Jakmile vejdu, otočí se na mě několik párů očí. Výsměšně se na ně ušklíbnu.

„Dobré ráno, pánové. Tak co jste dělali v mém domě?“ Posadím se v klidu na stoličku. Jeden postoupí v před.

„Kde je princ, ty špíno?!“ Vřískne.

„Myslíš Krona? Právě si dělá snídani.“ Usměju se na něj. Všichni se na sebe podívají a pak vyjde z hloučku další.

„Myslíme druhorozeného.“ Opatrně naznačí.

„A jak vypadá? Třeba bych vám mohl pomoct.“ Pozvednu obočí.

„Ty moc dobře víš, jak vypadá, když si ho unesl.“ Zavrčí nějaký démon z hloučku. Přivřu oči.

„A máš nějaký důkaz, ty tupohlavá kozo bez rohů?“ Nebezpečně na mě zavrčí.

„Dávej si pozor s kým mluvíš, upíre. Jsem Malthazar.“ Začnu se smát.

„No, to je gól. Chytil jsem samotného nejmocnějšího bojovníka pekla a ani jsem se moc nemusel namáhat.“ Vyjde z hloučku. Musím říct, že budí respekt. Je dost vysoký, i když má svou lidskou podobu. Rudé oči se svislými zorničkami, dávají znát, že je to opravdu démon. Rudé vlasy dlouhé do pasu mu povlávají v neviditelném vánku. Rty plné a rudé stvořené k líbání. Vysportovaná štíhlá postava svědčí o jeho rychlosti a hbitosti. U pasu se mu houpe meč, dýka a pistole. Nejsem si jistý jaká. V těhle zbraních se nevyznám.

„Okamžitě mi řekni, kde je.“ Zavrčí. Jeho hlas je sametoví, jemný jako vánek s příchutí nebezpečna. Pozvednu obočí.

„Milí Malthazare, oni ti asi neřekli, že jsi na návštěvě a podle toho se také máš chovat, že?“ Skoro lítostivě si ho prohlídnu od hlavy k patě.

„Co tím myslíš?“ Zavrčí. Už chci odpovědět, když někdo zaklepe na dveře. Povzdechnu si a jdu se podívat kdo to je. Nikdo jiný než sám Kron. Rezignovaně se na něj podívám. Rozverně pokrčí rameny a odstrčí mě, aby mohl vstoupit. Malthazar zalapá po vzduchu, když ho uvidí, a těká očima mezi mnou a Kronem.

„Co tu děláte Výsosti? Co Vám ten upír udělal?“ Kron se na něj usměje a stiskne mu předloktí.

„Nic mi neudělal, příteli. Můj otec mě s ním oženil.“ Všichni zalapají po vzduchu.

„Cože?!“ Zavřeští Malthazar. Trochu zaskučím a začnu si protírat uši.

„Neřvi tady, blbe.“ Zaprskám a znovu se posadím. Kron si sedne ke mně a s lítostí se dívá na Malthazara.

„Můj otec mě s ním oženil.“ Zopakuje tiše.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář