Můj svět fantazie

Vzbudím se a vylezu ze své rakve. Okamžitě si zavolám svou služku a nechám si přinést krev. Dneska to nebudu pokoušet lovem. Co kdybych náhodou zase narazil na nějakého démona, že? Tentokrát by mě mohli dát do kobky a zahodit klíč. Nerad bych skončil jako vysušená treska. Posadím se do křesla a rozložím si na kolenou knihu. Počkám až mi služka přinese krev a začnu číst. Zrovna se plně se ponořím do čtení, když z hlavní místnosti zazní alarm. Povzdechnu si a odložím knihu. Postavím se a odejdu do hlavní místnosti, kde jsou různé technické vymoženosti. Ano, i já jdu z dobou. Musím. Kdo se nepřizpůsobí, zemře. Podívám se na obrazovku a okamžitě strnu. Po mém sídle, které jsem uchránil před zvědavýma očima lidí, se pohybují démoni. K sakru, jak mě našli? Dívám se jak vtrhávají do každých dveří, které cestou uvidí. Tuhle místnost nesmí najít. Rozhodnu se.

Odejdu z místnosti a jdu jim naproti. Přece si nenechám demolovat sídlo, ne? Zrovna vejdu do jídelny a posadím se, že na ně počkám, když do ní vtrhnou.

„Tak tady jsi.“ Zavrčí pro mě známí hlas. Kron. Lhostejně se na něj podívám a zvednu se.

„Dobrovolně s vámi nejdu.“ Ohrnu ret a zavrčím.

„To nikdo nechce.“ Ozve se po chvíli ticha někdo za hloučkem démonů. Ten hlas už jsem někde také slyšel.

„A co tedy chcete?“ Pozvednu obočí. Hlouček démonů se rozestoupí a přede mě předstoupí sám vládce pekla.

„Pokud jsi opravdu první upír chci, aby sis vzal mého syna.“ Vytřeštím na něj oči a chvíli se na něj bezhlesně dívám.

„Cože?! Asi jsem špatně rozuměl.“

„Ne, nerozuměl. Chci, aby sis vzal mého syna.“ Zopakuje.

„A z které višně jsi spadl?“ Optám se stále v šoku. Luciferovi vztekle zaškube obočí a propálí mě pohledem. Uculím se na něj a pozvednu obočí.

„Fajn, když si myslíš, že je to výmysl tak jinak. Když si vezmeš mého syna, přestane lov na upíry. Když ne,“ pokrčí rameny „pak vybijeme upíry do posledního a ty budeš první.“ Zavrčí. Zamrkám a vstanu.

„Já si tvého spratka nevezmu.“ Odtuším. Zle se na mě usměje a otočí se. Projde démony ke stěně a otevře si portál do pekla.

„Zabít.“ Zavrčí. Poodstoupím od stolu, aby mě lépe mohli zabít, a čekám. Chvíli čekají než vypustí střeli. V té chvíli přede mě skočí má služka. Střeli ji prošpikují. Pomalu se sesune na zem. Podepřu ji a otočím k sobě. Ještě žije. Usměje se na mě a vztáhne ke mně ruku. Lehce mě pohladí po tváři.

„Miluju tě.“ Zašeptá z posledních sil a zavře oči. Její ruka klesne na zem. Zemřela. Vzhlédnu k démonům, kteří na ni vytřeštěně zírají. Ani Lucifer neodešel. Jakoby se zastavil čas.

„Jak si to udělal?“ Zavrčí najednou Kron. Ta otázka zase nastartuje čas. Lucifer zavře portál a přejde ke svému synovi.

„Co jsem měl udělat?“ Pozvednu obočí.

„Jak si ji donutil, aby před tebe skočila?“ Upřesní.

„Nijak jsem ji nenutil.“ Zašeptám a pohladím mrtvou dívku po tváři. Opatrně si ji celou přesunu do náruče a zvednu se.

„Lžeš!“ Zakřičí na mě Kron. V té chvíli se tu objeví i andělé. Jen si povzdechnu a odcházím.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ Prskne jeden z nich.

„Pohřbít ji.“ Odtuším.

„Vůbec nechápu co tu děláte.“ Zavrčím na anděla.

„Byl zabit člověk. Jasně jsme jim řekli, že jim povolíme pobyt na zemi, pokud nebude zabit žádný člověk.“ Odtuší. Jen si odfrknu a odejdu. Andělé a démoni mě následují.

„Donutils ji tu pracovat, proč?“ Ozve se další anděl.

„Přece ji nebudu živit zadarmo, přemýšlej.“ Odpálkuju ho a opatrně ji položím do rakve v již otevřeném hrobě. Andělé se na mě vyděšeně podívají.

„Proč je otevřený?“

„Protože.“ Protočím oči. Takhle blbí otázky můžou mít jen oni. Zavřu rakev a začnu zahazovat hrob. Ani jeden se ke mně nepřidá.

„Jestli tam budete postávat a čumět na mě, tak vás zabiju.“ Zavrčím vztekle. Kron se ušklíbne, vezme druhou lopatu a začne mi pomáhat. Po jeho vzoru začnou pomáhat i ostatní démoni. Jen Lucifer se posadí a prohlíží si nehty. No, nezabili byste ho? Andělé odejdou s tím, že přijdou později. Trvá půl hodiny než zaházíme hrob. Protáhnu si záda a odložím lopatu. Najednou mě ze zadu obejmou něčí ruce. Zamrkám a oženu se loktem. Ozve se bolestné zaúpění, které mi potvrdí, že jsem zasáhl. Ušklíbnu se a otočím se na dotyčného. Kron, to jsem si mohl myslet. Vrazím mu facku a obejdu ho. Zamířím do zámku, když mě zastaví ruka.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ Zavrčí vztekle Kron.

„Jdu. Nevidíš?“ Lucifer se mé odpovědi uchichtne a přejde k nám.

„Mám pro tebe návrh.“ Protočím oči.

„Jaký?“

„Když si ho vezmeš, nepotrestám Hékaté.“ Pozvednu obočí.

„A za co ji jako chceš trestat? Za svou blbost? To by ses měl spíš potrestat sám.“ Prsknu. Zle se ušklíbne.

„Postavila se svému vládci a za to je trest ubičování k smrti.“ Přivřu oči.

„Buď budeš odmítat mého syna a Hékaté zemře nebo si ho vezmeš a Hékaté a ostatní upíry nechám být.“ Zhluboka se nadechnu.

„Tohle je vydírání.“ Odtuším. Přikývne.

„Je.“ Je opravdu hezké, že to přiznal. Zavrčím v duchu. Vytrhnu se Kronovi a uteču do zámku. Vrazím jako uragán do knihovny a začnu hledat jeden spis. Tohle mi předpověděli v Delfách. Kde to jenom bylo? Zastavím se v půli kroku a přemýšlím kam jsem ten spis dal. Najednou dovnitř vtrhnou démoni v čele s Kronem a Luciferem a za nima andělé. Pozvednu obočí a čekám na vysvětlení.

„Myslel jsem, že se chystáš zmizet.“ S povzdechem protočím oči a v té chvíli si vzpomenu. Vítězoslavně se usměju a začnu hrabat v jedné krabici. Ostatní mě zvědavě pozorují. Trvá dlouho než na světlo konečně vytáhnu onen spis. Opatrně ho rozložím a začtu se. Nemusím vám snad říkat, že to byli samé blbosti. Prý se ožením s démonem a budu šťastný. On mě totiž bude milovat. S povzdechem to zase zavřu a hodím zpět do krabice.

„Copak to bylo?“ Zavrní mi do ucha zvědavě Kron. Praštím ho po hlavě.

„Nic ti do toho není, hlavo skopová.“ Zavrčím a hrdě pohodím hlavou. Andělé se uchychtnou.

„Tak dobře, vezmu si ho. Ale.“

„Ale?“ Pozvedne obočí Lucifer.

„Dole bude on a vyhází všechny stříbrné pitomosti.“ Prsknu.

„Ale já nic stříbrného nemám.“ Zafňuká Kron.

„Ne? A ten řetěz byl co? Můj výmysl?“ Zabodnu mu ukazováček do hrudi.

„Fajn, já ho teda vyhodím.“ Kapituluje. Pokývám hlavou a podívám se na Lucifera.

„A bydlet budeme tady. Nesnáším ten pekelnej smrad.“ Lucifer pokývá hlavou.

„Dobře, ale vezmeš si ho ještě dnes.“

„To asi těžko.“ Usměju se na ně zářivě.

„Za chvíli svítá.“ Odtuším a odejdu nechávajíc je tam samotné. Samozřejmě, že za chvíli svítá. Nelhal jsem jim. Ale netuší, že mi slunce neublíží. Musím si zařídit pár věcí. Vyjdu ze zámku a okamžitě přejdu do upíří rychlosti. Víte, měl jsem bratra, než jsem se stal upírem a jeho potomci stále kráčejí po této zemi. Vědí o mě a já vím o nich. Jsem jejich hodný strýček, co nikdy neumře. Zpomalím do normální rychlosti až blok před jejich domem. Pomalu dojdu k němu a zaklepu. Vím, že už nespí, přeci jenom je už sedm ráno a někteří z nich jdou do školy. Dveře mi otevře sedmiletá holčička. Zavískne a s výkřikem:

„Strejda je tady!“ mi padne kolem krku. Obejmu ji a v náručí s ní vejdu do domu. Její matka se na mě usměje od kuchyňské linky. Vrátím jí úsměv a malou posadím na židli ke stolu.

„Jak pak se máte?“ Posadím se k malé.

„Ale tady Rebeca zlobí co jen může a Jim na tom není o nic lépe, i když je starší.“ Usměje se. Pohladím malou Rebecu po vláskách.

„A co ty?“ Podívá se na mě Jenifer.

„Budu se ženit.“ Ušklíbnu se zhnuseně.

„Co že se budeš?“ Ozve se za mnou Jim.

„Ženit.“ Odpovím mu. Jim přikývne, posadí se za stůl a poděkuje Jenifer, která před něj postaví jídlo.

„A kdy?“ Zeptá se malá Rebeca.

„Zítra.“ Pousměju se smutně.

„A proč ten smutek?“ Všimne si toho hned Jenifer. Povzdechnu si a všechno jim vypovím. Jenifer se na mě smutně podívá a obejme mě.

„Strýčku, tak ráda bych ti pomohla, ale nic mě nenapadá.“ Pohladím ji.

„Já vím, jen jsem to potřeboval někomu říct.“ Všichni tři přikývnou. Zvednu se.

„Už půjdu, pozítří se tu zase stavím.“ Políbím všechny tři na tvář a zmizím ke svému zámku. Tentokrát si jdu opravdu lehnout.