Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


11. kapitola

16. 3. 2014

Probudím se chvíli před tím než zapadne slunce. Ještě okamžik ležím v rakvi a tiše poslouchám zvuky v domě. Uklidní mě, když nikoho nezaslechnu u své tajné místnosti, a vylezu z ní. Rozhlédnu se po chodbě a jdu se nejdřív najíst. Přemýšlím, že dnes zahájíme útok na Lucifera. Proč také čekat, že? Vejdu do kuchyně a zarazím se. Nikdo tu není. Podívám se na hodiny, které ukazují deset večer. To je už hodně pozdě na jídlo. Povzdechnu si a vezmu si z lednice krev. S úšklebkem ji vypiji. Už bych si mohl zajít na lov. Tahle břečka je tak dobrá na vyhazov. Vyhodím prázdný sáček do koše a jdu se podívat po těch třech. Najdu je až v knihovně jak se zaníceně o něčem baví.

„Dobrý večer.“ Pozdravím je. Všichni nadskočí a polekaně ke mně vzhlédnou. Uchichtnu se, přejdu ke Kronovi a políbím ho. Oplatí mi polibek.

„Dobrý večer.“ Zavrní. Posadím se k němu a podívám se na nějaké plánky na stole.

„Co jste řešili?“ Malthazar si vezme plánky ze stolu a podá mi je.

„Jak se nejlépe dostat do pekla a zničit Lucifera.“ Podívám se na ně a hledám cestu tam i zpět.

„To je lehké. Tudy,“ prstem ukážu cestu, „se dostaneme tam a tudy,“ znovu prstem ukážu další cestu, „ven.“ Malthazar se přemýšlivě zamračí a zřejmě to zvažuje.

„To by se dalo, ale problém je, že tohle,“ ukáže na jednu místnost podél únikové trasy, „je strážnice.“

„A tvý by to nemohli vyřešit?“

„Jak?“ Ozve se jeden z nich.

„My bychom šli zabít Lucifera a vy byste obsadili strážnici.“ Malthazar se na mě užasle podívá.

„Jak je možný, že my se s tím mordujeme celý den a ty si přijdeš a za pět minut to vyřešíš?“ Uchichtnu se a obejmu Krona.

„To víš, nejspíš to bude tím, že jsem útoky plánoval ještě dřív než ty ses vůbec narodil.“

„Miláčku, nebuď jedovatý.“ Zavrčí na mě Kron. Nevinně na něj zamrkám.

„Já nejsem jedovatý, jen jsem řekl pravdu.“ Bráním se. Kron po mě šlehne pohledem. Zajímalo by mě, co mu přeletělo přes nos. Neslyšně si povzdechnu.

„Krone, můžeš mi vysvětlit, co ti přeletělo přes nos?“ Zamračeně se na mě obrátí.

„To můžu.“ Prskne. Pozvednu obočí.

„A?“

„Nelíbí se mi, že bez mého vědomí unášíš mé bratry a pak s nima děláš bůh ví co.“ Zavrčí vztekle.

„Pokud vím, tak jsem unesl jen tohohle a nic jsem s ním nedělal.“ Bráním se.

„Nevěřím ti.“ Zavrčí. Chvíli se na něj dívám. Studuji jeho vzteklou tvář a v mých očích se objeví bolest.

„Dobře.“ Kývnu a zvednu se.

„Kdyby sis to rozmyslel, dej vědět.“ Tiše opustím knihovnu. Za sebou zaslechnu jak mu Adrian něco říká. Zamířím do sklepení a začnu si vybíjet bolest na cvičném panákovi. Nechápu co po mě chce. Dal jsem mu všechno, co mu dát mohu, a on mi nevěří. Zatraceně moc to bolí. Nechtěl jsem se do něj zamilovat, ale tomu citu neporučím. Jedním úderem panákovi roztříštím hlavu a zůstanu stát nad troskami. Vztekle zbytek panáku hodím na zeď až se rozletí třísky do všech stran a svezu se na zem. V takovémhle stavu jsem nebyl ani když mě zradil muž, kterého jsem miloval, a syn. No, ne syn v pravém slova smyslu, ale stvořil jsem ho, tak co jiného by měl být. Po hodně dlouhé chvíli se zvednu a jdu se projít po vesnici. Cestou z domu nikoho nepotkám. Vlastně je mi to jedno. Potloukám se po vesnici a nahlížím do výloh. Občas se u některé zastavím na dýl než jen pár vteřin. Přemýšlím, jestli ho baví mě tak trápit. A přitom já pro něj dělám všechno, jen aby byl v bezpečí. Dokonce jsem zabil toho pitomého generála. Začínám pomalu pochybovat i o tom, jestli mě opravdu miluje nebo to jsou pro něj jen bezvýznamná slova. Povzdechnu si a zadívám se na měsíc.

„Co vzdycháš?“ Ozve se znenadání za mnou. Okamžitě se otočím a jsem připraven se bránit, když zamrznu uprostřed pohybu. Za mnou je ten zrádný bastard Larus a za ním můj povedený synáček Soren. Nebezpečně zavrčím. Vůbec nechápu co tu chtějí.

„Co chcete?“ Přivřu oči. Larus se rádoby svůdně usměje. Nechápu jak se mi mohl líbit a jak jsem s ním mohl spát.

„Tebe. Chci tebe, miláčku.“ Zavrní a už už se chce ke mně přilepit. Znechuceně se odtáhnu co nejdál.

„Tak to máš smůlu, blbečku.“ Zavrčím. Larusovi zaškube obočí a přiblíží se ke mně.

„Jestli chceš zpátky Sorena, budeš muset se mnou spát.“ Chvíli na něj nevěřícně koukám, než se začnu smát.

„Asi jsem špatně slyšel. Opravdu si chceš vynutit, abych s tebou spal?“ Směju se.

„Víš, přišel si pozdě, jsem ženatý a být tebou tak mého manžela neprovokuju, je to totiž démon.“ Culím se jeho nevěřícnému obličeji.

„To mě nezajímá.“ Zavrčí po tom, co se vzpamatuje.

„Ale mělo by.“ Ozve se za mnou Malthazar.

„A ty si kdo?“ Zavrčí Larus.

„Já? Já jsem jeho švagr.“ Postaví se ke mně Malthazar a s vražedným leskem v očích se dívá na Laruse. Ten polkne a trochu couvne.

„Klid, byl jsem poblíž, tak jsem se jen zastavil pozdravit dávného přítele.“ Špitne trochu vyděšeně.

„Jistěže, a taky jsi přivedl toho mladíky jeho otci, že?“ Skoro zavrní Malthazar. Larus přikývne a Sorena popostrčí ke mně.

„Tak když si ho pozdravil, už můžeš zase jít.“ Prohodí Malthazar. Larus opět přikývne a zmizí. Malthazar se otočí na mě a chvíli si mě prohlíží.

„Zvládl bych to sám.“ Zavrčím. Přikývne.

„Jistě, jen byste bojem vzbudili polovinu vesnice a tu druhou zdemolovali.“ Vztekle ho probodnu pohled, chňapnu Sorena za ruku a táhnu ho domů. Malthazar nás dohoní a chvíli jde potichu.

„Proč ho nenecháš jít domu?“ Ozve se.

„Jde domu.“ Prsknu. Nechápavě se na mě zadívá a přitom zakopne. Zlomyslně se uchichtnu. Probodne mě pohledem.

„Vysvětli mi to.“ Prskne.

„Soren je můj syn, blbe.“ Odtuším a skoro se mi povede třísknout dveřmi před jeho obličejem. „Asi by tě mohlo zajímat, že mu Adrian vynadal.“ Ozve se, když za sebou zavře dveře. Pustím Sorena a mávnutím ruky mu naznačím ať jde do svého pokoje. Okamžitě mě poslechne. Pak se otočím na Malthazara.

„Nezajímá mě to.“ Odtuším a pomalím krokem se vydám do ložnice. Chňapne po mě a zastaví.

„Kaine, vím, že ti to ublížilo. Mě by to ublížilo stejně, kdyby mi Adrian řekl, že mi nevěří.“ Zašeptá. Vytrhnu se mu a bez jediného slova odejdu. Za sebou uslyším jen povzdech. Vejdu do ložnice a na posteli uvidím Krona. Uhnu od něj pohledem a začnu si balit věci.

„Ty někam jdeš?“ Ozve se po chvíli. Mlčím.

„Kaine.“ Špitne a chytne mě za ruku. Ani nevím, kdy se dostal za mě.

„Omlouvám se.“ Zašeptá nešťastně.

„A za co? Za to, že mi nevěříš?“ Zavrčím a vytrhnu mu svou ruku ze sevření.

„Kaine.“ Vzlykne.

„Vím, že jsem to neměl říkat. Ale když ty před mnou skrýváš strašně moc.“ Posadí se na postel a dá hlavu do dlaní.

„Jenže tohle obyčejné omlouvám se nespraví, Krone.“ Zavrčím. Dobalím si a chci odejít, když mě zastaví. Obejme mě kolem pasu a přilepí se mi na záda.

„Nechoď, prosím. Miluju tě. Řekni, co mám udělat a já to udělám.“ Pláče. Cítím jak mi jeho slzy smáčí košili na zádech. Na chvíli zavřu oči, abych odolal pokušení ho otočit čelem k sobě a obejmout. Když mu teď odpustím lehce, udělá to znovu.

„Víš, začínám pochybovat i o tom tvém miluju tě.“ Trhne sebou a ještě víc se rozpláče.

„Nepustím tě.“ Vzlykne a víc se ke mně přitiskne.

„Pověz mi, proč bych ti měl věřit, když ty nevěříš mě?“ Zašeptám. Pustí mě a sveze se na zem.

„Neopouštěj mě, prosím. Nechci být sám.“ Vzlyká a třese se. Ne, nemůžu odejít, když je v takovémhle stavu. Přikleknu si k němu a obejmu ho. Přitiskne se ke mně a zoufale se chytí mé košile. Dlouhou dobu jen sedíme na zemi a on pláče. Hladím ho po zádech a mlčím. Po chvíli ucítím, že se začal pomalu uklidňovat.

„Neodcházej, prosím.“ Špitne nešťastně.

„A proč bych měl zůstávat s někým, kdo mi nevěří?“ Odtuším. Vzlykne a pustí mě.

„Tak jdi. Jdi si!“ Vykřikne a znovu se rozpláče.

„Nechtěl sis mě vzít a jsi se mnou jen z donucení. Tak jdi.“ Stulí se na zemi do klubíčka. Pohled na něj mi trhá srdce. Miluju ho. Opatrně ho vezmu do náruče a přenesu ho na postel. Ještě usedavěji se rozpláče a odstrkává mě. Pustím ho a jen ho hladím po zádech.

„Jdi pryč.“ Zašeptá mezi vzlyky. Jen zavrtím hlavou, i když to nevidí, a obejmu ho. Začne se se mnou prát, ale nepustím ho.

„Chtěl si jít pryč, tak proč nejdeš?“ Vzlykne.

„Protože tě miluju.“ Tiše odpovím.

„I když jsem řekl, co jsem řekl?“ Pohlédne na mě uplakanýma očima. Přikývnu. Přitulí se ke mně a znovu se chytí mé košile. Zaboří tvář do mé hrudi a pomalu se začne uklidňovat. Hladím ho po zádech a nechám ho, aby zavřel oči a pomalu začal usínat.

„Pozítří chtějí jít do pekla.“ Špitne v polospánku. Políbím ho na spánek.

„Teď na to nemysli. Promluvíme si zítra.“ Přikývne a usne. Tiše si povzdechnu a nechám ho spát. Adrian mu musel říct něco, co ho totálně rozhodilo, protože takhle se nechoval. Jeho strach z toho, že bych ho opustil ho zcela ovládl, a on se kompletně sesypal. Hýčkám ho v náručí už nejmíň hodinu, když se otevřou dveře a na prahu naší ložnice stane Soren. Zamračím se, co tu chce? Opatrně vejde a dívá se na mě.

„Otče?“ Zašeptá.

„Co chceš?“ Zavrčím odměřeně. Sklopí hlavu.

„Omlouvám se, že tě ruším.“ Špitne celý nesvůj. Pozvednu obočí. Soren sklopí hlavu a dívá se na koberec.

„Odejdu co nejdřív. Vím, že mě tu nechceš.“ Špitne po chvíli ticha.

„Ani náhodou, chci tě mít pod dohledem.“ Zavrčím tiše, abych neprobudil Krona. Zmateně se na mě podívá.

„Jestli si myslíš, že uděláš průser, a pak se na bůhví jak dlouho vypaříš, tak to máš smůlu.“ Pokorně přikývne.

„Budu ve svém pokoji.“ Špitne a odejde. Nezapomene za sebou zavřít potichu dveře. Zavrtím hlavou a ve chvíli kdy vychází slunce, jen zatáhnu závěsy a usnu s Kronem v náručí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář