Můj svět fantazie

Jdu po osvětlené ulici a rozhlížím se po nějaké kořisti. Je to už století, co jsem se probudil. Řeknu vám, ta jejich válka byla pro mě doslova hodovní stůl. Když skončila, museli jsme se uskrovnit. Některým z nás to moc nešlo a tak z pekla přišli lovci. Chodí si sem na Zem jako na zahradu a loví nás. Prý aby se nás moc nepřemnožilo. Já vám řeknu pravý důvod. Nenávidí nás a bojí se nás. Jsme ti vyvrhelové. Slyšel jsem anděla říkat, že prý jsme horší než samotný Satan. Vůbec nechápu, co proti nám mají. Ano, pijeme lidskou krev. Ale to je asi tak všechno. Kdežto Satan trápí lidské duše na věky. Fakt nechápu jak nás můžou srovnávat. Zavrtím nechápavě hlavou a pro sebe si povzdechnu. Přejdu k jedné z výloh a podívám se dovnitř. Mám takový pocit, že mě někdo sleduje. Zamračím se a snažím se zjistit, kdo to je. Nic. Jakoby mé smysli v jeho případě nefungovali. Otočím se tedy od výlohy a jdu si najít kořist. Mám hrozný hlad.

Zrovna zahýbám do další ulice, když ho uvidím. Nádherný muž kolem třiceti. Dlouhé černorudé vlasy mu v kaskádách pramenů padají na záda a ta postava. Potichu mlasknu. Je k sežrání. Předběhnu ho tak, aby si toho nevšiml a skryji se ve stínu jednoho průchodu. Ve chvíli, kdy prochází kolem mě, ho přitáhnu k sobě a okamžitě se zakousnu do jeho krku. Sotva polknu doušek, okamžitě ho od sebe odtáhnu a vytřeštěně se dívám do jeho samolibých očí. Sakra. Je to démon. Sama Hékaté mě varovala, abych jejich krev nepil. Je pro nás jedovatá. Jediná možnost, jak tohle přežít, je dostat se do rakve. Ale jak, když mě už nohy neunesou? Zeptám se sám sebe v duchu a padnu na kolena. Rozkašlu se, jak mě jeho krev rozežírá krk. S úsměvem ke mně přiklekne a poplácá mě po zádech. Vzhlédnu k němu. Zlomyslně se usměje a vytáhne mě na nohy. Musí mě podepřít, jelikož nejsem sto udělat ani krok.

„Kde máš hrobku?“ Doslova mi zapřede do ucha. Mlčím. Přece mu neřeknu, kde mě může ve dne zabít.

„Jak myslíš.“ Utrousí. Prostě mě vezme do náruče a otevře průchod do pekla. To snad nemyslí vážně? Vždyť mě tam umučí! Snažím se mu vytrhnout, ale drží mě pevně.

„No tak.“ Uculí se a projde jím do nějakého pokoje.

„Otče, přinesl jsem si upírka. Prosím nerušit.“ Promluví na křeslo, které je obrácené ke krbu a já tak nevidím, kdo v něm sedí. Postava se postaví a otočí se na nás. V té chvíli se rozklepu doslova jak ratlík. Přede mnou stojí sám Lucifer, pán pekel.

„Dobře. Odnes si ho do svého pokoje. A běda ti, jestli ho uvidím lítat po pekle.“ Zavrčí. Můj únosce přikývne a odnese mě do jiného. Opatrně mě položí na postel a křikne na služku, aby přinesla rakev a čerstvou krev. Vážení, řeknu vám, že na něj čumim jako na svatý obrázek. Vůbec nechápu co to dělá. Služka přinese ještě s jednou rakev a čerstvou krev. Můj únosce mi ji podá a vyzývavě se na mě dívá. Opatrně tedy otevřu sáček, ve kterém je zabalená, a přičichnu k ní. Vzápětí ji do sebe hodím rychlostí blesku. Ten mameluk se jen ušklíbne a pak mě přenese do rakve. Nechám ho, aby zavřel víko a zavřu oči. Vzápětí už spím.

Probudím se jak jsem zvyklí a pokusím se vylézt z rakve. Leč u pokusu to opravdu jen zůstane. Sice se mi podaří odklopit víko, ale pořád netuším co mě v ní drží. Po chvíli vejde můj únosce. Fakt netuším jak se jmenuje a popravdě je mi to jedno. Jen se uculí a sám mě z ní vytáhne. Okamžitě mě  přišpendlí na postel svým tělem a odněkud vytáhne řetězy. Na první pohled vypadají jako ze železa. Ale opravdu jen na první pohled. Začne mi s nimi svazovat ruce za zápěstí. Vykřiknu bolestí a snažím se dostat zpod něho. Ty řetězy jsou totiž stříbrný. Aniž by si všímal mé snahy, sváže mi je k posteli a odejde. Po tváři mi stékají rudé slzy a třesu bolestí. Řetězy se vpalují čím dál tím víc do kůže. Ještě chvíli a amputují mi zápěstí. Nevím jak dlouho tam takhle ležím a pláču bolestí. V jednu chvíli někdo vejde a rozváže mi ruce. Okamžitě, jak sundá řetězy z mích rukou, upadnu do bezvědomí. Ano, i upíři můžou být v bezvědomí.

Probudím se v nějakém podivném pokoji. Celý je laděný do modré s prvky černé a stříbrné. Je to opravdu hezké. Opatrně se posadím a podívám se na své ruce. Mám tam zarudlou jizvu a dokud se nenapiju bude trvat hodně dlouho než se zahojí. Ani si ve svých úvahách nevšimnu příchozího. Všimnu si ho až, když mi dá před nos čerstvou krev. Pousměju se a lačně ji začnu pít. Pak se teprve podívám na svého zachránce. Není to nikdo jiný než má stvořitelka bohyně měsíce Hékaté.

„Děkuju.“ Vděčně se na ni podívám, když se trochu vzpamatuju. Pohladím mě po tváři.

„Neděkuj. Nemůžu dopustit, aby mi tě zabili, můj synu.“ Políbí mě na čelo. Pousměju se a znovu klesnu do peřin.

„Kdo to byl?“ Zašeptám zvědavě.

„Myslíš toho, kdo tě unesl ze země?“ Přikývnu.

„Syn Lucifera, Kron.“ Znovu přikývnu.

„Musím se odtud dostat.“ Povzdechnu si. Hékaté se na mě usměje.

„Já vím. Proto jsem ti přinesla tohle.“ Ukáže na papír, kde je zaříkadlo k vyvolání brány.

„Děkuju.“ Vděčně ji stisknu ruku a vyhrabu se z postele. Zrovna začnu odříkávat zaříkadlo, když dovnitř někdo vtrhne. Hékaté se postaví přede mě a tím mi dá čas říct aspoň polovinu než ji přemůžou a vyrazí mi papír z ruky. Okamžitě od nich ustoupím co nejdál a tiše je pozoruju. Jed z Kronovi krve už dávno vyprchal, takže mám dostatek sil na to, abych je zvládl. Zřejmě jim to dojde, protože zostražití. Jeden zvedne ze země papír a podívá se na něj.

„Ale ale, ptáček nám chtěl frnknout.“ Ušklíbne se.

„Nechte ho být.“ Zavrčí Hékaté a vezme mu papír.

„Nepleť se do toho, ženská.“ Zavrčí chlap. Hékaté přivře oči a vrazí mu facku. Divím se, že mu nezlomila vaz.

„Jsem bohyně Hékaté, ty troubo.“ Prskne rozzuřeně a stoupne si před mě. V té chvíli dovnitř vejde Lucifer a za ním i jeho syn.

„Pane, ta ženská mu pomohla.“ Zahuhlá chlap. Lucifer ho jen sjede pohledem a podívá se na mou stvořitelku. Hrdě mu oplácí pohled.

„Hékaté, copak ti za to stojí?“ Povzdechne si.

„Samozřejmě, nenechávám své děti v rukou jejich nepřátel.“ Zavrčí. Lucifer pozvedne obočí. I Kron se na ni nechápavě dívá. Ti dva to neví. Pobaveně se uchichtnu.

„Jaké děti? Vždyť žádné nemáš.“ Odtuší Lucifer a se starostí v očích se na ni dívá. Hékaté se na něj sladce usměje.

„Toto je můj syn.“ Ukáže na mě. Všichni v místnosti vytřeští oči a nechápavě se na ni dívají.

„To bohyně měsíce Hékaté mě stvořila.“ Vložím se do toho.

„A jak to můžeš vědět, ty podřadný upíre.“ Zavrčí Kron.

„Je smutné, že ani nepoznáš prvního upíra.“ Rádoby smutně si povzdechne Hékaté.

„Těšilo mě vás zase vidět, má paní.“ Políbím Hékaté ručku a pronesu druhou polovinu zaříkávadla. Už vidím jen jejich vytřeštěné pohledy a jeden vzteky bez sebe.

Objevím se v zapadlé uličce kousek od hřbitova. Je noc. Večer. Opravím se v duchu. Vyjdu z uličky a zamířím na rušnou ulici. Zrovna procházím kolem knihkupectví, když mě napadne si koupit nějakou knihu. Vejdu tedy dovnitř.

„Dobrý večer, pane.“ Pozdraví mě prodavač.

„Dobrý večer.“ Kývnu mu a jdu si vybírat. Strávím tam snad hodinu než si vyberu jednu knihu. Zaplatím ji a odejdu. Začnu se toulat po městě. Vůbec se mi totiž nechce domů. Knihu držím v podpaží a přemýšlím. Proč nemůžu z hlavy dostat toho Krona? Vždyť mě chtěl zabít! Vzpamatuj se! Nařídím si, ale stejně to nepomůže. S povzdechem dojdu na vyhlídku nad město a posadím se tam na lavičku. Já Kain, první upír se přece nemůžu zamilovat do syna Satana. Zamilovat? Co to plácám za nesmysli? Vždyť ani nevím, co to láska je. Prošel jsem tolik staletí, abych skončil jako děvka satanova syna? Ne! Zhrozím se. To nikdy! Nesnáším démony. A démoni nesnáší nás. Takže jsme si kvit. Usoudím a otevřu knihu. Na čtení mi jindy stačí jen paprsky měsíce, ale dnes je tak slabí, že ji musím s povzdechem zavřít a vstát.

Okamžitě zamířím do starého zámku v lesích. Zámek je opředen oparem tajemství a lidé si vyprávějí, že tam straší. Když tam někdo vejde, už se odtamtud nevrátí. Samozřejmě, že ne. Nestrpím nezvané návštěvy. Jejich krev mám konzervovanou ve sklepení. Rychle zamířím domů a nechám si přinést horkou krev. Dobře, dobře. Ne, všechny jsem zabil. Jedna opovážlivka mi tu dělá služku. Napiju se s požitkem krve a mlasknu. Znovu si otevřu knihu a začtu se. Čtu si až do svítání, když zapadnu do své rakve. Ještě samozřejmě služce nechám seznam prací na stole. Co bych to byl za zaměstnavatele, kdybych ji nechal, aby se nedej bože nudila. Má poslední myšlenka patří mé stvořitelce a jestli je v pořádku.